Bojovník - moje kapitolovka, kterou se snažím co nejčastěji zveřejňovat. Můžete začít číst kliknutím na obrázek. :-)

Uvítací kecy a další info zde.


Už to nikdy nebude jako dřív...

12. února 2012 v 13:47 | Ichiro ^^ |  Myšlenky a úvahy
Vím, že jsem už dlouho, hodně dlouho nepsala. Vím, že se vždycky na každý svůj blog vykašlu...Teď jsem se na nový článek taky skoro vykašlala, protože jsem se začetla do starého blogu...Ale...stejně budu psát, i když mám nulovou návštěvnost a nikdo to nečte. Prostě...se potřebuji vypsat.



Už je to přesně půl roku, kdy můj jediný, milovaný pes odešel. Myslela jsem si, že to přebolí. Myslela jsem si, že když je to "jen" pes, tak to nebude tak hrozné. No jo, ale myslet znamená nic nevědět...

Rozhodně jsem na to nebyla připravená, proto to asi pořád tolik bolí. Už jsem zažila když mi umřel můj zakrslý králík nebo někdo otrávil naší kočku. Ale tohle je jiné...

Kadouškovi bylo teprve šest let. Byl mladý, krásný a zdravý. Opravdu to nikdo nečekal. Zvlášť, když s ním žil ještě osmiletý labrador Ben, který trpí epilepsií a tak nás všichni připravovali na to, že tu nemusí být. Ale u Kadouška to nikdo nečekal.

Ano, byl to trhlý pes, který byl schopný skočit pod kola auta. Ale zároveň to byl neobyčejný strašpytel, vždyť se bál i slepic a to kdysi jeho předci lovili králíky a lišky.

Byl to náš první pes. Nikdy bych nevěřila, že budeme mít psa, bydleli jsme v bytě a mamka o něm nechtěla ani slyšet. A to jsem tolikrát žadonila! Nakonec jsme objevili v novinách inzerát "Daruji ročního bígla do dobrých rukou." Rozhodli jsme se, že na inzerát odpovíme.

Byla jsem na návštěvě u babičky. Přijela jsem a pejsek byl doma. Měl zvláštní jméno Cadeau [Kado], což francouzsky znamená dárek. Byl to nádherný pejsek, roztomilý a velice přátelský. Uměl spoustu triků. Rozhodla jsem se jej s mamkou vzít na první procházku. Nadšení mě brzy opustilo, když milý Kadoušek tahal jak sáňový pes a dělal si absolutně, co se mu zachce.

Uplynulo pár měsíců, pár let...Kadouška jsme jakž takž vycivčili a naučili chodit na vodítku, ale jeho paličatá a tvrdohlavá povaha mu zůstala. Když se mu něco nelíbilo, byl schopný zničit půlku bytu. Mamka věděla, že on prostě není pes do bytu. Chtěla ho prodat. Tolik jsme brečela a pořád jí přemlouvala a tak se nakonec rozhodla dát jej k dědovi. Děda má obrovské hospodářství, kde se pejsek bude moc vyběhat, jak se mu zachce a navíc tam bude mít kamaráda - labradora Bena.

Bylo to od nás jen 3 km, takže jsem tam byla velice často. Bylo to super, chodila jsem na procházky se dvěma psy, učila Kadouška novým kouskům, zkoušeli jsme agility, fotila jsem, naučila jsem ho nebát se vody...Byla to nekrásnější léta s mým milovaným psem. V květnu 2011 oslavil své šesté narozeniny. Konečně z něj byl pořádný pejsek. Už tolik neutíkal, neskákal po lidech a ani moc neštěkal. Umoudřil se, naučil se dobrým mravům.

Byla jsem šťastná, milovala jsem ho a snažila jsem se s ním trávit co nejvíce času. O prázdninách jsem byla u babičky a dědy skoro pořád. Na konci července jsem odjela domů. 1.srpna zavolala babička mamce. Okamžitě mě málem uhodilo, když jsem viděla slzy v jejích očích. bála jsem se o členy naší rodiny, vůbec by mě nenapadlo, že se něco stalo našemu psovi...

A stalo..Mamka mi to řekla. Kadoušek najednou dostával křeče do celého těla, měl rudé oči, pěnu u huby. Zavolali veterináře. Příčina? Selhání jater nebo otrava, nevědělo se čím ani proč. Musel se nechat utratit. Opravdu jsem to nečekala. Plakala jsem, dlouho jsem plakala. Dokonce jsem viděla plakat i mamku. Pak jsme chvíli vzpomínali na všechny příhody zažité s ním.

Týden nato jsem jela k babičce a dědovi. Bylo ještě horší vidět, že už tam na mě nečeká. Nejhorší však bylo vidět Bena...Ležel jak mrtvola, nevnímal. Zemřel jeho velký přítel...Chvíli jsem tam strávila, abych pomohla Benovi vráti se do původního stavu. Trávila jsem s ním všechen volný čas. Brzy se ze smutku dostal...Myslela jsem, že to zvládnu, ale...

Po půlroce si prohlížím jeho fotky. Myslela jsem si, že jsem to překonala, ale najednou mi vytryskly slzy. Už si ani nepamatuji, že tu někdy byl...Je to jen podivný pocit prázdnoty. Vyčítám si, že jsem s ním nebyla...Chybí mi...

Omlouvám se za dlouhý článek, ale potřebovala jsem se vypsat. Snad brzy napíšu nějakou povídku...

Přidávám pár fotek:

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se Vám blog?

Ano, moc. 36.7% (33)
Docela jde. 17.8% (16)
Nic moc. 14.4% (13)
Nelíbí... 14.4% (13)
Je nudný... 16.7% (15)

Komentáře

1 Pagess Pagess | Web | 12. února 2012 v 13:57 | Reagovat

jžš, je strašně krásný.. :( a je mi to moooc líto :( bígly miluju! :(

2 Sar...(majitelka blogu) Sar...(majitelka blogu) | E-mail | Web | 13. února 2012 v 12:57 | Reagovat

Dík :/ :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama