Bojovník - moje kapitolovka, kterou se snažím co nejčastěji zveřejňovat. Můžete začít číst kliknutím na obrázek. :-)

Uvítací kecy a další info zde.


Kapitola I. - Vztek

9. července 2012 v 13:43 | Ichi ^^ |  Úplněk
Ehm, tak jsem se konečně odhodlala k vydání. Jak už jsem psala v úvodu, tuto povídku jsem začala psát zhruba v roce 2009 - 2010, takže je zde ještě vidět můj dřívější styl psaní. Ta oprava mě vážně nebavila! Před třemi roky jsem se totiž vůbec nebtěžovala dělat mezery za tečkami a čárkami, takže jsem to teďka opravovala asi hodinu..Styl psaní je prostě příšerný, když jsem to četla, tak mě hanba doslova fackovala a to se bojím, že další kapitoly budou horší. Proto se předem omlouvám, ale samozřejmě vaší kritiku hrdě přijmu. ^^ Doufám, že to nějak přetrpíte, ale pokud chcete číst další kapitolky, nedá se nic dělat. Nezbývá mi nic jiného než: Enjoy! ^^



"Už to mám!"vykřikla jsem šťastně a položila poslední dílek. Puzzle byly složeny. Zrcadlil se na mě krásný obraz vyjícího vlka. Běžela jsem do kuchyně.
"Mami! MAMI! Ty puzzle od pana McLina jsem už složila!"
Nic se neozvalo. Pak jsem si vzpomněla,že mamka šla s panem McLinem na večeři. Už po několikáté. Jsem sama doma až do půlnoci, někdy i déle. Nevadí. Aspoň si do pokoje můžu vzít Jolly. Otevřela jsem dveře a moje milovaná tříletá kříženka německého ovčáka s kdovísčím vletěla do pokoje. Nedám na ní dopustit. Vypadá spíše jako vlk a taky se tak chová. Na ostatní kromě mě vrčí a ježí srst. Na ostatní kromě Matta. Když můj nejlepší kamarád přijde na návštěvu, div, že se Jolly radostí nezblázní. Kdyby Jolly někdo šáhl do misky s jídlem, nebo ji během krmení otravoval, klidně by mu ukousla ruku a to i mě. Zato u Matta by jí to nevadilo, klidně by ještě vrtěla ocasem. Vlastně jsem věděla s čím je Jolly zkřížená, ale musela jsem si to nechat pro sebe.

Pan McLine,náš soused a mamčin přítel i nadřízený v práci, kterému prostě za každé situace musím říkat "Pane McLine" má čistokrevnou fenu německého ovčáka Jasmine. Nedá na ní dopustit, jezdí s ní od výstavy k výstavě a Jasmine stále vyhrává. Jednou se Jasmine hárala a pan McLine jí zavřel domů. Vybíral jí ty nejlepší a nejčistokrevnější partnery a tak nepřicházelo v úvahu, aby Jasmine byla venku. Jenže venčit jí prostě musel. A tak se stalo, že Jasmine utekla. Bydlíme v jednom malém městě v Kanadě, ohraničeném lesy. Žije tu spoustu vlků. No a tak se stalo, že se Jasmine narodila štěňátka. Otcem byl vlk. Kupodivu se všechna podobala na německého ovčáka a pan McLina je prodal jako německé ovčáky. Všechny až na Jolly. Byla prostě typický vlk. Krásně šedá srst, dlouhé štíhlé nohy a vysoké chody. Navíc nedůvěřivá. Jediné, co jí po matce zbylo byl skořicový nádech na bocích. Pan McLine se jí chtěl zbavit. Ale mě se líbila nejvíc. A tak jsem jí dostala k čtrnáctým narozeninám. Od té doby jsme nerozlučné.

Teď Jolly seděla na svém oblíbeném místě - na mé posteli a vrtěla ocasem. Vlastně se chováním dost podobala psovi, tedy až na tu nedůvěřivost k lidem. Další co neuměla bylo štěkání. Pokud chtěla Jolly štěkat, vypadalo to spíš jako kňučení raněného šťěněte.
Usmála jsem se. Byla snad jediná duše, která mi rozumněla. Vždycky jsem si myslela, že jsme s Mattem nerozluční. Navždy spolu. Jenže teď byl týden údajně nemocný. Tss, to určitě. Znuděně jsem se rozvalila na posteli. Jolly mi olízla obličej, pak přiběhla ke dveřím, škrábla na ně a podívala se na mě.

"Chceš jít ven?"zeptala jsem se. Jolly zakňučela.
"Tak dobře,aspoň se nebudu nudit," vzdychla jsem,vstala a pořádně se oblékla. V Kanadě není zrovna největší teplo, zvlášť 21. prosince. Na Jolly jsem nepotřebovala vodítko, držela se mi u boku. Zamířila jsem k lesu, který byl kousek od naší zahrady, bydlíme totiž na konci městečka. Jenže Jolly mě táhla na druhou stranu, do města.

"Jolly! Copak nechodíš ráda do lesa?" zeptala jsem se.
Jolly zavrčela a otočila se k městu.
"Ach jo..."
Bylo už osm večer, tma jak v pytli, ale já se do lesa nebála. Líbilo se mi tam. Jenže milostivá Jolly chtěla do města a tak jsem se jí musela podřídit. A pak že jaký pán takový pes. Vlk a má radši město. Když jsme míjely pár domů, ulic, obchůdků a hřbitova...Počkat...hřbitova? Už jsem věděla kam moje milovaná nemilovaná fenka míří. Ulici za hřbitovem bydlel...Matt. A Jolly kráčela přímo k jeho domu.
"Je to pravda, jsme stejné," podrbala jsem Jollynku za ušima a zazvonila. Otevřela mi jeho matka.
"Ahoj drahoušku,jak se máš?"
"Děkuji paní Flemingová, mám se dobře. Je doma Matt? Prý je nemocný..."
"Zlatíčko, Matt není doma. Před chvilkou odešel."
"Cože?" otevřela jsem pusu, ale to už mi jeho matka zabouchla před nosem. Tak on si je nemocný a při tom si trajdá po nocích! Jolly zakňučela. Najednou začalo pršet.
"To už si ze mě i počasí dělá srandu? Prší v zimě?!" nadávala jsem a rychlými kroky si to kráčela zpátky. Ani Jolly mi nestačila. Nejlepší bylo, že jsme oba bydleli na druhé straně města.
"Panebože, ještě že je to maloměsto!" klela jsem. Nejlepší na vztek pro mě byl běh. A tak jsem se rozběhla. Uměla jsem běžet dlouho, bez toho abych se unavila a navíc jsem urazila dlouhé vzdálenosti. Jolly měla co dělat. Začalo pršet víc a já ani neviděla na cestu. Bylo mi to jedno, běžela jsem dál. V tom jsem do něčeho vrazila. V rychlosti jsem spadla a on taky.

"Promiň, omlouvám se, nechtěla jsem..."mlela jsem páté přes deváté a pomohla tomu neznámému na nohy. Kapucu měl stáhlou hluboko do čela.
"Hm, v pohodě,"zabručel a šel dál.
"Jdeme Jolly!" zavelela jsem. Jenže Jolly mě nenásledovala. Dívala se za tím klukem a kňučela.
"Jolly?" A v tom jsem pochopila. Ten hlas! Rozběhla jsem se za ním a stáhla mu kapuci z čela. Byl to Matt. Vítězoslavně jsem se usmála.
"Ehm...co mě prozradilo?" zeptal se nervózně.
"Hlas, Jolly a taky tohle!"usmála jsem se a zatahala ho za husté černé vlasy, které mu padaly do obličeje.
"Nech mě!" plácl mě po ruce.
"Naštvaná bych měla být já! Ty jsi nemocný a chodíš ven!"
"Neboj se, zítra půjdu do školy..."
"Nemusíš se obtěžovat, poslední den před prázdninama to nemá cenu."
"A co Vánoce?"
"Budu doma. Jako vždy..."
"Hm...Tak se měj!" řekl prostě a vytratil se.
"Jestli si myslíš, že ti to odpustím,tak to se mýlíš!" zašeptala jsem pro sebe.

V návalu vzteku jsem rozdupala krásné puzzle. Bylo mi to jedno. Máma se vrátila, když jsem spala. Vstala jsem brzo, v našem malém městě je totiž pouze malá základní škola s pár učiteli. Chodila jsem na střední v městě North Bay. Nebylo moc velké, ani moc malé. Patřilo, stejně jako naše mini-městečko do provincie Ontario, kde mimo jiné ležela i největší města Kanady Toronto a Otawa. Vlak jezdil o půl sedmý a než jsem došla na nádraží, trvalo to asi půl hodiny. Vyjít jsem musela v šest. Jolly mě nikdy nechtěla pustit a pak ještě dlouho vyla. Máma jezdila o hodinu později do firmy pana McLina, což byla jediná firma široko daleko. Byla to firma na výrobu skla a máma byla sekretářka pana McLina.

"Nechápu, proč nás musí do tý školy posílat poslední den," bručela jsem cestou na vlak.
Ve škole to nestojí za nic. Sedím s Mattem a nikdo jiný kromě něj se se mnou nebaví.
Sice jsem se rozhodla být na něj naštvaná, ale nešlo to. Měli jsme šest hodin, z toho čtyři jsme se učili. Dvě hodiny jsem to vydržela. Třetí hodinu, když jsme měli zeměpis a probírali Antarktidu se ledy probořily. Zvlášť když učitel popisoval pobřeží Antarktidy.
"Tady je pobřeží princezny Raghildy a tady je Země královny Maud..."
To jsme s Mattem nevydrželi a oba dva se váleli smíchy. Učitel hrozil, že nás vyhodí ze třídy, ale byl tak neschopný, že by to stejně neudělal. (Pozn.aut. Mimochodem...Tyhle země a pobřeží vážně existují. Najděte si to třeba na googlu.)

Poslední hodiny jsme si rozdávali dárky. I když jsem byla na Matta naštvaná, stejně jsem mu dárek přinesla. On taky. Opatrně jsem rozbalila krásný balíci papír a nakoukla. Byl tam krásný řetízek s vlkem.

"Matte! Jak víš, že mám vlky tak ráda?"
"To není těžké uhádnout," zazubil se a ukázal na moje věci. Sešity se samolepkami psů, vlků, medvědů, rysů, kojotů a jiné Kanadské fauny. I Matt měl z dárku ode mě radost. Dala jsem mu novou PC-hru, byl totiž přímo závislý na počítači. Poslední hodinu jsme měli tzv."besídku". Prostě jsme si povídali a naše třídní pouštěla v rádiu koledy. S Mattem jsme se zapovídali tak, až mě z toho bolela pusa. Když jsem se ho zeptala na to, kde včera byl, řekl jen, že musí na záchod. Vzdychla jsem a rozhodla se ho na to už dál neptat. Dívala jsem se z okna a okouzleně sledovala padající sněhové vločky. Ano, včera lilo jako z konve, dnes zase začalo sněžit. Kreslila jsem si do sešitu jednorožce a srdíčka, když v tom někdo zastavil u naší lavice. Pomalu jsem zvedla hlavu a bohužel to byla Rachel, děsně nafoukaná bárbína.

"Co chceš?" utrhla jsem se na ní.
"No jo, ty sis dávala dárek jen s Mattem co?"
"Co je ti do toho?"
"Jen je mi Matta moc líto. Víš, vůbec se k sobě nehodíte. On je moc hezkej, ale ty...Tsss..."
Zrudla jsem až po kořínky vlasů. Nebylo to tím, že bych se nějak styděla nebo co. Měla jsem vztek. A pořádný. Srdce mi bylo o sto šest a já už neměla na to, abych se ovládla. Zprudka jsem vyskočila ze židle a dala té krávě pořádnou ránu pěstí. Přímo do nosu. Podívala jsem se na hřbet ruky. Měla jsem tam krev. Jindy by se mi udělalo zle, ale teď jsem se prostě na tu červenou tekutinu omámeně dívala. Ta bárbína ležela na zemi a tiskla si ruce na zakrvácený obličej.

"Maud Bakerová?! Okamžitě do ředitelny!!!"


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Líbí se Vám blog?

Ano, moc. 36.7% (33)
Docela jde. 17.8% (16)
Nic moc. 14.4% (13)
Nelíbí... 14.4% (13)
Je nudný... 16.7% (15)

Komentáře

1 Nonou Nonou | 12. července 2012 v 14:38 | Reagovat

Jůůů Lůůů :D já ty tvoje povídky prostě miluju ♥♥♥♥♥♥♥ a chci další!!! :D takže laskavě hejbni tím svým zadkem a dej sem pokračování :-D

2 Sarawell, Ichiro, Ichi ^^ Sarawell, Ichiro, Ichi ^^ | E-mail | Web | 12. července 2012 v 19:26 | Reagovat

Nonou-chan, ani nevíš, jakou si mi udělala radost! :D Ale divím se, zatím je to nic moc, počkej si na další kapitolky, ty už budou lepší. :) Neboj, dám, ale nebaví mě opravovat ty chyby.. :-P  :-D

3 Nonou Nonou | 14. července 2012 v 0:31 | Reagovat

Ichi-chan...!!! Prosím přidej sem další (nejlépe všechny) a na chyby se prdni! :D Táááák a jdu to číst asi už po 8 dokola...!!! :D Sakrá ty dokážeš člověka napnout jak kšandy!!! :D

4 Sarawell, Ichiro, Ichi ^^ Sarawell, Ichiro, Ichi ^^ | E-mail | Web | 15. července 2012 v 18:37 | Reagovat

Nonou-chan, kdyby to bylo tak jednoduchý a já nebyla tak líná, tak to už dávno udělám. :D Ale děkuji za tvou přízeň, jsem ráda, že se ti to líbí. :D :)

5 Nonou Nonou | 18. července 2012 v 21:22 | Reagovat

Ichi-chan myslíš, že se mi to líbí??? NEE to se pleteš!!! Já to žeru a žiju tvojí povídkou!!! Sakrá kde to vázne??? Chceš povzbudit kopancem do tvé urozené pr..le?? :-D  :-D  :-D

6 Sarawell, Ichiro, Ichi ^^ Sarawell, Ichiro, Ichi ^^ | E-mail | Web | 19. července 2012 v 0:21 | Reagovat

Oooou, Nonou-sama,gomen gomen! O_O :-D Prosím, buďte shovívavá a vydržte..Zprovoznili Animetym, takže Ichiro potřebuje zmírnit svůj absťák a na té klávesnici se VÁŽNĚ nedá rozumně psát! :-?  :-P  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama