Bojovník - moje kapitolovka, kterou se snažím co nejčastěji zveřejňovat. Můžete začít číst kliknutím na obrázek. :-)

Uvítací kecy a další info zde.


Kapitola III. - Tajemství

18. srpna 2012 v 0:23 | Ichiro ^^ |  Úplněk

Tak tu máme další. Nechci si fandit, ale mám pocit, že už je o něco lepší. Až na pár věcí. -.- Omlouvám se za tu podivnou barvu písma, ani nevím, jak se mi to povedlo. >.< Zase je tu věnování pro mého miláčka ^^


Chvíli trvalo, než jsem se vzpamatovala a uvědomila si, že jsem Jolly neudržela a pustila na velkého vlka.
"Jolly!"vykřikla jsem. Moje milovaná fenka, kterou jsem už dávno viděla v hrobečku, se mě snažila chránit za každou cenu. S divokým vrčením se stále a stále vrhala na vlka. Až po chvíli jsem si uvědomila, že se vlk nijak nebrání. S tichým kňučením Jolly nastavoval plece a snášel její kousance. Že by platilo i u vlků, že pes nikdy nekousne fenu? Ale vlkům- zabijákům je přeci jedno, koho sežerou nebo snad ne? Nebo že by z Jolly cítil vlka? Proč se ten vlk nebrání? Proč na mě neskočí?
To, že se nepřítel nebrání, si za chvíli uvědomila i Jolly. Přestala na vlka dorážet, stáhla se ke mně, ale stále vrčela. Dřepla jsem si, abych měla oči ve stejné úrovni s ním. Vlk se odhodlal a pomalu ke mně vykročil. Jollyino vrčení zesílilo. Okřikla jsem jí a chudinka Jolly nechápala, co je tedy správně. V tu chvíli jsem to nebrala na vědomí. Vlk se vydal k Jolly a i přes její protesty se jí dotkl čenichem. Nevím, co se stalo, ale najednou mi zablesklo hlavou, že je to její otec. Ne, že bych si to pomyslela, já to věděla zcela jistě. Tahle schopnost - najednou vědět to, co by nikdo jen tak jistě neuhodl, se u mě v posledních dvou měsících docela vyvíjela. Vůbec jsem tomu nerozuměla. Vlk přistoupil ke mně. Natáhla jsem ruku a on se mě dotkl čumákem. V tom jsem viděla modrý záblesk a v hlavě se mi přehrála scéna divoké štvanice, kdy osamělý vlk honil mladou srnu. Nebyl to tak docela vlk, byl o mnohem větší a měl nádech ...lidskosti. Jeho černá srst mi děsně připomínala Mattovy černé vlasy. Když scéna zmizela a já se vrátila zpět do reality, už jsem jen viděla vlka odcházet. Jolly se za ním s tichým kňučením dívala. Nejspíš věděla, že se setkala se svým otcem. S otevřenou pusou jsem ještě chvíli hleděla na vlčí stopy. Mobil mi bohužel oznámil, že máme již půlhodinové zpoždění. Máma mě zabije!
"Maud! Ani nevíš, jak jsem se o tebe bála! Víš, co se všecko mohlo stát? Ve zprávách teď říkají, že se přemnožili vlci a medvědi!"nadávala máma a soukala mě do auta.
"Vlci..." řekla jsem omámeně a vůbec mámu neposlouchala.
Když jsme dojeli domů, dávala mi ještě nějaké kázání. Rychle jsem zaplula do pokoje.
Vánoce jsem přežila ani nevím jak. Na Štědrý den u nás byl pan McLine. Naštěstí hned, jak jsme si rozdali dárky, vyplul ven. Aspoň si mohla Jolly chvilku pohrát s maminkou Jasmine. Celé prázdniny jsem přemýšlela o tom vlkovi. Proč jsem najednou přesně věděla, že to je Jollyn otec? A co znamenal ten modrý záblesk a ta scéna s černým vlkem? No, nebyl to tak docela vlk. Vlkodlak? Ale, nebudu přece věřit na pohádky!
Nejlépe se problémy řešily u Matta. Rychle jsem popadla bundu a vyletěla z domu, tentokrát bez Jolly. Nechtělo se mi zvonit a tak jsem začala rozpustile házet sněhové koule do Mattova okna. Netrvalo dlouho a vyklonil se dolů. Bohužel jsem si toho nevšimla včas a jedna velká koule ho zasáhla přímo do obličeje.
"No počkej!"prskal sníh a začal po mě házet sníh z parapetu. Takhle jsme se koulovali hodně dlouho, dokud mu ten sníh nedošel.
"Co chceš?"zeptal se konečně.
"Přišla jsem tě navštívit. To se nesmí?"
"Samozřejmě,"řekl a stále na mě hleděl z okna.
"Tak jdeš mi otevřít?"zeptala jsem se.
"Hm,to si ještě rozmyslím..."
"Tak to abych šla!"řekla jsem naoko uraženě a odkráčela pryč.
"Tak počkej Maud!"řekl konečně (!) normálním tónem. "Je odemčeno, můžeš jít."
Bez váhání jsem vběhla k nim domů, rychle pozdravila Flamingovi a běžela nahoru.
"Co máš za problém?"zeptal se.
"To si myslíš, že vždycky když přijdu k tobě na návštěvu,tak mám problém?"
"ty máš totiž problémy pořád!"zakřenil se.
"Ty!"vyjekla jsem a skočila po něm. Chvíli jsme se prali, ale pak nás to najednou omrzelo.
"Moc často se nevídáme..."řekl tiše.
"Divím se, že jsi to načal zrovna ty,"odsekla jsem. Zase to začínalo.
"Promiň. Já...v poslední době jsem neměl moc času, víš..."
"Hm..."
"Tak co je? Víš, že mě můžeš říct cokoliv,"usmál se.
"Ale zato ty mi nic neříkáš!"
"To nestojí za řeč,"uhnul rychle pohledem.
"No, nevím, jestli mi to budeš věřit."
Vyprávěla jsem mu o setkání s vlkem a také o té scéně (to, že mi ten černý vlk připomínal jeho, jsem samozřejmě neřekla).
"Nechápu to, Matte. Mám najedou šílený vztek k nevydržení, panickou hrůzu z vody, najednou vím úplně samozřejmě věci, které bych normálně nevěděla, občas se mi zdá, že mi žloutnou oči a navíc mám šílené noční můry, kdy doslova trhám lidi na kusy a hážu malé děti dolů z útesu. Zdá se mi i o vlcích. Ti vlci jsou obrovští. Vypadají skoro jako lidé!"vyčetla jsem všechny "příznaky".
Matt se dlouhou dobu díval z okna. Pak se na mě obrátil. Upřeně mi hleděl do očí a pravil:"Jsi paranoidní, Maud. To jsou kraviny."
Zírala jsem na něj jako na zjevení. Vhrkly mi slzy do očí.
"To není pravda, Matte! Já vím, že mi věříš!!!"vzlykala jsem.
Zíral na mě a nic neříkal. Propukla jsem v pláč a vyběhla z pokoje. Přes slzy jsem neviděla na cestu, zakopla a spadla. Matt ke mně okamžitě přiběhl.
"Jsi v pořádku?"zeptal se a pomohl mi na nohy.
Nic jsem neřekla, obrátila se a šla pryč. Teda běžela, což šlo ztěžka. Asi mi nic nebylo, možná pár boulí a trochu naražená noha, to je v pohodě. Jen být co nejdál od toho zrádce. Jenže mě dostihl.
"Maud, nikomu o tom neříkej!"
"O čem? Že jsem si u vás narazila nohu? To se nemusíš bát!"
"Nikomu neříkej o těch ehm ...věcech,jasný?"díval se na mě zcela vážně. Najednou jsem mu věřila.
Přikývla jsem.
"Přijď zítra ve tři odpoledne do lesa za vaším domem. Ať tě nikdo nevidí!"zašeptal. Znovu jsem přikývla a rozběhla jsem se domů. Podívala jsem se na levou ruku, tu které se dotkl vlk. Na dlani jsem neměla nic, ale nahoře nad zápěstím se rozprostíralo velké S.
Ne, že bych se bála. Já se nikdy nebála. Ale když jsem šla do lesa, měla jsem husí kůži. Jolly se mnou nebyla, takže jsem nemohla mít jistotu alespoň z polovičního vlka po boku. Matt už tam byl.
"Ahoj…"řekla jsem nejistě.
Nemluvil, jen pomalu přikývl. Z jeho pohledu mě mrazilo v zádech. Nebylo to takové to příjemné mravenčení, jaké mívám vždycky, když se na mě usměje, tentokrát to byl strach. Zvedly se mi chloupky na šíji.
"Chtěl bych ti to vynahradit,"začal.
"A c-co?"
"No, ty chvíle, kdy jsem byl pryč, víš…"
"A-aha…" Ne, že bych doufala, ale myslela jsem si, že mi poví něco o těch "věcech". Včera přeci říkal, ať o tom nikomu neříkám! Radši jsem se ho na nic neptala. Za chvíli jsem stejně všechny ty pochybnosti vymazala z hlavy. Běhali jsme po lese, koulovali se, radovali se, smáli se, prostě jako za starých časů. Matt najednou trhl hlavou.
"Co se děje?"zeptala jsem se.
Položil ukazováček na rty a pomalu se blížil k menší mýtině. Opatrně jsem ho následovala. Skrčil se za spadlým stromem a posunky mi naznačil, abych udělala to samé. Poslušně jsem si dřepla a úžasem otevřela pusu. Na mýtině se pásla nádherná srna. Ne, že by jich tu nebylo dost, ale ještě nikdy jsem se k nim tak nepřiblížila. Divím se, že nás neslyšela. Matt se chvěl a zrychleně dýchal. V jednu chvíli dokonce zaryl nehty do kůry spadlého stromu.
"Co je?"zašeptala jsem.
"Nic,"sykl. Jenže to nepřestávalo. Matt se začal klepat, jakoby měl nějaký záchvat.
"Co se děje?"zašeptala jsem znova. Podíval se na mě. Jeho obvykle tmavě hnědé oči se proměnily ve žluté. Připomínali mi oči vlka. Vykřikla jsem. Srna mě uslyšela a polekaně se rozběhla směrem pryč. Přesně v tu chvíli zmizelo Mattovo oblečení. Místo něj se tam objevily černé chlupy. Z nehtů byly drápy, z rukou byly tlapy. Celkově se o hodně zvětšil. Byl z něj vlk, ale část lidské podoby mu zůstala. Na břiše a pažích se rýsovaly mohutné svaly. Odrazil se silnými zadními nohami a vystartoval za ní.
"Ne!"vykřikla jsem.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se Vám blog?

Ano, moc. 36.7% (33)
Docela jde. 17.8% (16)
Nic moc. 14.4% (13)
Nelíbí... 14.4% (13)
Je nudný... 16.7% (15)

Komentáře

1 Nonou Nonou | 23. srpna 2012 v 15:43 | Reagovat

Pro miláška??? Kdo se tím míní??? :DD

2 Sarawell, Ichiro, Ichi ^^ Sarawell, Ichiro, Ichi ^^ | E-mail | Web | 24. srpna 2012 v 15:38 | Reagovat

Záleží na tvé fantazii. :D Ani já to pořádně nevím :-P  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama