Bojovník - moje kapitolovka, kterou se snažím co nejčastěji zveřejňovat. Můžete začít číst kliknutím na obrázek. :-)

Uvítací kecy a další info zde.


Kapitola IV. 2/2 - Svit měsíce

19. srpna 2012 v 21:33 | Ichiro ^^ |  Úplněk

Takže, tady je druhá a taky delší část. Pokud budete mít podivné písmo nebo obří mezery v textu, tak se nedivte. Počítač mi stávkuje. Jo, na závěr jsem chtěla poděkovat Nethanovi. Za všechno. Suki yo desu, Nethan Teluri. ^^


Zase škola. Ráno jsem si dala předsevzetí, že si o tom s Mattem promluvím. Jenže nebyl ve škole. Hned z nádraží jsem utíkala k němu domů. Jeho matka mě pustila, netvářila se však moc přívětivě. Že by o tom věděla? Matt seděl u okna. Když jsem vešla do pokoje, dlouho mlčel.
"Omlouvám se, Matte. Není pravda, že bych tomu nevěřila. Zvlášť proto, že jsem to viděla na vlastní oči. Jenže jsem si to v tu danou chvíli nechtěla připustit. Ale to není řešení. Chci se o tom dozvědět co nejvíc."
Pomalu se otočil. Z jeho očí jsem četla úlevu.
"Teda, řeknu ti,že spoustu začátečníků to nebralo tak dobře. Kdyby byli všichni jako ty, měli bychom polovinu lekce za sebou."
"Cože?"
"My lykantropové máme schopnost vycítit každého dalšího lykantropa, i když se zatím ještě nikdy neproměnil. No, a těm říkáme začátečníci. Musíme je toho před tím spoustu naučit."
"A ty víš, kdy se poprvé proměním?"
"Lykantrop se dokáže proměnit vždy, když chce. Nejlépe to jde, když máš vztek nebo chuť na maso. První proměna je však vždy o půlnoci za úplňku. Ty se poprvé proměníš 17. ledna."
"Ale, to mám osmnácté narozeniny!"vykřikla jsem.
"Ano, první proměna je mezi patnácti až osmnácti."
"Kdy ses poprvé proměnil?"
"V patnácti."
Chvíli jsem na něj zírala. Takže už tři roky mi to tajil.
"Maud, bylo to pro tvoje dobro,"řekl jako by mi četl myšlenky.
"Dobře,"přikývla jsem. "A...proč jsem ly-lykantrop zrovna já?"
"Abys byla čistokrevný lykantrop, musí být alespoň jeden z tvých rodičů taky lykantrop."
"Cože? Máma je vlkodlak?"
"Ne. Ta není v našich údajích zapsána."
"Vy máte vedeny všechny údaje o lykantropech?"
"Samozřejmě. A také máme zákony."
"Jeden z rodičů...takže můj otec...je vlkodlak?"
"Ano. Ale nemusí být vlkodlak. Lykantropové mohou být taky kočkodlaci, liškodlaci, krysodlaci, kancodlaci, medvědodlaci a tygrodlaci."
"A jeden z tvých rodičů je lykantrop?"
"Máma je kočkodlak."
Vůbec jsem si paní Flemingovou nedokázala představit jako kočku. I když...
"Všichni lykantropové jsou ve zvířecí podobě o mnohem větší. Třeba kočkodlak je v podobě kočky velký asi jako bígl(pozn.aut. asi 40 cm v kohoutku)."
Pomalu jsem si sedla na postel.
"A...a tvůj táta to ví?"pokračovala jsem ve "výslechu".
"Ne,"odpověděl rychle.
"Ale...jak se skrýváte? Jak je možné, že si nikdo nevšimne obrovského vlka?"
"Kanada je vlastně země, která čítá nejvíc lykantropů. A právě v lese, ve kterém jsem se včera proměnil, máme osadu. Je to skoro největší lykantropí osada. Aby jí nikdo neviděl, je začarovaná kouzlem. Dostanou se tam jen lykantropi z našeho klanu."
"Klanu?"
"Až se poprvé proměníš, musíš si vybrat, na čí straně budeš. Vždycky jsme bojovali s upíry. Ti se ale stáhli a už je jich málo. Jenže pak se jeden z vlkodlaků-Soul rozhodl přidat se k upírům a dělat nám problémy. Chce ovládnout celý svět. Chce všechny lidi proměnit ve vlkodlaky."
"Jak?"
"Když tě lykantrop kousne, proměníš se v něj. Proměníš se v úplně stejného. Jenže jsi o dost slabší a měnit se můžeš pouze za úplňku. Ani neumíš kouzlit."
"Rozhodně chci být s vámi!"vykřikla jsem a vstala.
"To bylo rychlé rozhodnutí. Starouš to věděl dopředu,"řekl a chytl mě za ruku. Všiml si velkého S na hřbetu ruky.
"Starouš?"
"To je náš vůdce. Nejlepší kouzelník, kterého jsem kdy viděl. Jen pár lykantropů z našeho klanu ho někdy vidělo jako člověka. Většinou je v podobě vlka."
"A proč mu říkáte Starouš?"
"Říká, že už je tady tak dlouho, že si své jméno ani nepamatuje. Všichni mu říkáme Starouši. A protože sis vybrala jeho stranu máš na ruce S. Kdyby to byl Soul,měla bys tam taky S, ale vedle toho ještě tři čáry,vypadá to jako škrábance."
V tu chvíli mi zazvonil mobil.
"Už musím jít,"řekla jsem.
"Doprovodím tě,"nabídl se.
Celou cestu jsem byla jako ve snu. I když mi toho Matt hodně pověděl, stále jsem nic nechápala.
"Zítra po škole přijď do lesa. Ukážu ti osadu,"usmál se a odešel. Přejel mi z toho mráz po zádech.

Vždycky jsem si vedle Matta připadala jistě a v bezpečí. Jenže teď jsem si nebyla jistá vůbec ničím. Zvlášť v tom divném lese. Znala jsem ho jako své boty. Chodila jsem tam pořád s Jolly na dlouhé procházky. Je možné, že bych procházela tou osadou a nevěděla o tom? Na Matta jsem musela čekat ještě čtvrt hodiny. Přišel udýchaný a rudý v obličeji.
"Nemusel jsi spěchat,"sykla jsem.
"Tohle je důležité,"odpověděl.

Přistoupil k jednomu ze stromů. Nevím, jak poznal, že je to ten pravý, ale když na něj přiložil ruku, do stromu se vyrylo velké S. Najednou se mlha za stromem rozestoupila a objevil se obrovský tábor. Údivem jsem otevřela pusu. Bylo tam spousty velkých kulatých stanů, většinou v červené či žluté barvě. Celý tábor byl zaplněn lidmi a velkými zvířaty. Vedle stanů seděli obrovští medvědi, po táboře se procházeli tygři, někteří i po zadních nohou. Bylo tu i velké množství neproměněných lidí.

"Každý tu má svůj stan,"vysvětloval mi Matt."Někteří jsou tu po celý život, jiní sem chodí na návštěvy."
Byl to nádherný tábor. V životě jsem nic podobného neviděla. Najednou proti mně ze stromu skočila kočka. Byla velká, sahala mi kousek nad kolena a kožich měla mourovatý s bílými tlapami. Přímo před mýma očima se proměnila v paní Flemingovou.
"Do-dobrý den…"pozdravila jsem zaraženě.
"Nazdar drahoušku,"ušklíbla se. Už to nebyla ta miloučká paní Flemingová.
"Mami, jdu jí to tu ukázat,"řekl jí Matt.
"Samozřejmě. A nezapomeň jí dovést k vůdcům!"
"To je jasný,"usmál se a vedl mě dál.
"K vůdcům?"
"Celý náš klan je jako jedna smečka. Hlavní vůdce je Starouš, další vůdci jsou třeba...Jack, jeho pravá ruka. To je taky vlkodlak. Pak jsou jednotlivý vůdci ostatních lykantropů."

Dál jsem se už radši na nic neptala. Pomalu jsme se blížili ke středu táboru. Přímo uprostřed stál krásný bílý vlk. Byl o něco menší než ostatní a z očí mu čišela moudrost a stáří. Na krku měl zavěšen veliký rubín, který jasně zářil. Vedle něj stáli dva vlkodlaci a pak další lykantropové, vždy jeden od každého druhu. Všimla jsem si, že většina "vůdců" měla u sebe "obyčejné" zvíře jejich druhu,například vůdce tygrodlaků měl u boku tygra.

"Vítám tě, Maud!"zaslechla jsem v hlavě. Uvědomila jsem si, že to byl Starouš. Jeho myšlenku nejspíš slyšeli všichni, jelikož se za chvíli za námi seskupili.
"Doufám, že ti Matt pověděl vše co je třeba,"pokračoval.
Zaraženě jsem přikývla.
"Výborně. Matt je velice nadějný vlkodlak. Již vyučil mnoho začátečníků a jelikož vidím, že jste si velice blízcí, bude učit i tebe."
Rozlila se ve mně vlna úlevy. Aspoň někdo, koho znám.
"Sarah!"zvolal Starouš v myšlenkách. Z davu vyšla dívka, asi ve stejném věku jako já. Měla štíhlou postavu a dlouhé hnědé vlasy."Zaveď Maud k jejímu stanu a vše jí tu ukaž,"poručil jí Starouš. Sarah se malinko uklonila,poté kývla směrem ke mně a vydala se dál do tábora. Nezbývalo mi nic jiného než jí následovat. Dovedla mě k jasně červenému stanu. U vchodu byla malinká cedulka s nápisem "Maud".
"Vše je tu již dopředu připravené,"usmála se Sarah a vešla dovnitř. Stan byl zevnitř větší než venku. Měl jednou lůžko, malý stolek a dřevěnou truhlu na věci. Nevím, co to bylo, ale bylo mi zde větší teplo než venku.
"Magie,"řekla Sarah, jako by mi četla myšlenky. Na zemi byla tráva, ačkoliv venku byly ještě obrovské závěje.
"A-aha..." stále jsem si tu na nic nemohla zvyknout. Zdrceně jsem si sedla na postel.
"Už za týden a tři dny..." vzdychla jsem.
"Neboj se, není to tak hrozné,"usmála se Sarah.
"Ty jsi vlkodlak?"
"Jo. Brzy to už poznáš sama."
"A kolik ti je?"
"Devatenáct. Poprvé jsem se vyloupla před dvěma roky."
"A tvoji rodiče?"
"Máma je krysodlak. Kvůli tomu jsme se odstěhovali od táty. Nemohl to přenést přes srdce..." řekla smutně.
"To je mi líto,"řekla jsem.
"Nevadí,"usmála se znovu. "Pojď, ukážu ti to venku."
Hned jak jsme se vynořily, přiběhl k nám Matt. V ruce držel provazy.
"Ahoj!"pozdravil vesele.
"Ahoj!"usmála se Sarah.
Zrudla jsem. Najednou mi přišlo, že se Sarah usmívá nějak často.
"K čemu jsou ty provazy?"zeptala jsem se.
"Abychom tě mohli svázat,"odpověděl Matt.
"Děláš si srandu?"vyjekla jsem.
"První proměna je někdy dost hrozná. Nevíš o sobě a mohla bys ublížit nejen ostatním, ale i sama sobě. Je to pro tvoje dobro,"vysvětlila mi Sarah.
Už jsem prostě ničemu nerozuměla.

Byl to snad ten nejkratší týden a tři dny v mém životě. Naštěstí první proměna vyšla na sobotu. Odpoledne jsme slavily moje osmnáctiny s mamkou a večer jsem šla k Mattovi. Mamce jsem řekla, že u něj přespím, čemuž se docela divila, protože jsem u něj už dlouho nespala. Za ten týden jsem se dost věcí naučila a už jsem si na tábor celkem zvykla. Matt byl teď nějaký vysmátý. Bylo mi to divné, jelikož před tím, než mi svěřil své tajemství byl většinou velice smutný. Když jsem se ho na to zeptala, vysvětlil mi ,že z něj opadla obrovská úleva, když mi to řekl. Zvláštní.

Nastal večer. Vyrazili jsme s Mattem do lesa. Tentokrát jsme nešli do tábora, ale na větší mýtinu. Vše tu již bylo připraveno. Mýtina byla ohraničena hořícími kůly a uprostřed stál veliký strom. Na něm již byly připraveny provazy. Byla jsem šíleně nervózní.
"Pojď,"vybídl mě Matt a dovedl mě ke stromu. Pomalu mi začal svazovat ruce, nohy a boky. Nikdy jsem nebyla citlivka, ale tentokrát jsem se rozbrečela. Matt mi něžně setřel slzy.
"Jsem hrozná,"sykla jsem.
"Ne, většina lykantropů na tom byla ještě hůř,"usmál se povzbudivě. Jeho úsměv jsem milovala. Moc mi pomohl. Pomalu couval, až za hranici z kůlů. Všimla jsem si, že se za nimi začali objevovat další a další lykantropové. Tentokrát byli všichni zvířata. I Matt se po chvíli proměnil v černého vlka. Nebylo to jen pro vlastní bezpečnost, ale i jako součást rituálu. Minuta je tak krátká doba. Najednou začal měsíc jasněji zářit. Osvítil celou mýtinu až po hranici z kůlů. Vlci zavyli. Ucítila jsem strašnou bolest, tak prudkou, až jsem vykřikla. Jako by mě někdo trhal na kusy. Bylo to hrozné. Z očí mi zničehonic vytryskly slzy. Možná to byla chvilka, mně to však přišlo jako věčnost. Uslyšela jsem, jak provazy popraskaly. Dopadla jsem na všechny čtyři. Jako vlk.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se Vám blog?

Ano, moc. 36.7% (33)
Docela jde. 17.8% (16)
Nic moc. 14.4% (13)
Nelíbí... 14.4% (13)
Je nudný... 16.7% (15)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama