Bojovník - moje kapitolovka, kterou se snažím co nejčastěji zveřejňovat. Můžete začít číst kliknutím na obrázek. :-)

Uvítací kecy a další info zde.


Moje osobnost (pokud tedy nějaká je) o.O

17. listopadu 2012 v 16:29 | Ichi ^^ |  Téma týdne
Konečně jsem se dokopala k napsání článku na "Téma týdne." Nevím tedy, jestli to dopadne dobře, ale snad jo. Alespoň mě to donutí něco napsat, snad to trochu zviditelní blog a navíc se o mě něco dozvíte. Což nevím jestli je dobře.


Spousta mých přátel mi říká, že jsem "osobnost." Často ani pořádně nevím, co konkrétního si pod tím představit, ale vždycky to beru jako kompliment a potěší to mou egoistickou dušičku. Protože se dost zajímám o psychologii a svojí povahu, dělala jsem si nedávno test osobnosti. Takový ten test, kde je cca 30 otázek, na které se odpovídá "ano nebo ne." Vyšlo mi to, co jsem docela čekala, ale čeho jsem se bála. Ale je to tak - jsem takřka 100 % melancholik. Co to znamená? Jinak bych to nazvala "labilní introvert", což nezní zrovna přitažlivě. Každopádně jsem z odborného popisu melancholika vytáhla vlastnosti, které na mě dokonale sedí: přecitlivělý, nespolečenský, rezervovaný, pesimistický, rigidní (špatně se přizpůsobuje), plachý.
Moc mě to teda nepotěšilo, páč když se ve společnosti chlubíte tím, že jste melancholik, všichni na vás civí, asi tak, jako kdyby jste řekli, že jste magor. Asi měsíc nato jsme si tento test dělali ve škole a já s potěšením konstatovala, že jsem jediná ze třídy melancholik. Připadala jsem si zvláštní, výjimečná a taky lepší (páč o melancholicích se často tvrdí, že jsou géniové). Jenže, všem jsem pravděpodobně připadala jako blb. Většina lidí byla namíchaná, když už byl někdo "čistý", většinou to byl sangvinik či flegmatik.
No, taky bych řekla, že jsem namíchaná. Nepřipadá mi, že bych byla čistě jen melancholická. Občas mám pocit, že moje osobnost je tak neskutečně zvláštní, že by si na ní měl někdo udělat vědecký výzkum a udělat pátý typ osobnosti - což bych byla já. Jsem tak podivná a zvrácená osoba. A každou chvíli mám jinou náladu a jiný názor. Asi jsem vážně "osobnost." Často přemýšlím, jak může někdo chvíli pobýt v mé společnosti a přežít to, páč mám často sama sebe plné zuby. Ale musím uznat, že mám poslední dobou docela dost dobrých přátel, za což jsem neskutečně ráda. Vím, že jim často lezu na nervy, ale, pokud mám neryjící a nekritickou náladu, dokážu být (dle mého názoru) celkem vtipný společník (vím, teď si dost fandím).
Pokud se občas rozhlédnu po mých vrstevnících, cítím vůči nim jistý odstup. Nechci teď házet všechny do jednoho pytle a vyvyšovat se nad ně,ale připadám si tak a mnoho lidí mi to potvrdilo. Jako bych byla o několik let napřed. A to mi připadá hrozné. Díky jistý životním zkušenostem a situacím, díky výchově a asi i díky mé povaze jsem pravděpodobně přišla o část dětství a o část dospívání. Připadá mi, že mám naprosto jiné přání, cíle, sny a hodnoty než moji vrstevníci. Často si mnohem lépe rozumím s dospělými. Taky mám (a teď se opravdu nechci nějak povyšovat, ale je to tak) o dost větší přehled o světě. Nevím, ale připadá mi naprosto normální a lepší řešit s mamkou politickou situaci než s kamarádkou, co si vezmu na sebe zítra do školy. Připadá mi rozumější si radši večer sednout s dobrou knížkou do křesla, než jít na nějako nesmyslnou diskotéku. A navíc - nepřeju si mít "kluka", tak jak to berou ostatní holky. Podle nich je příšernost mít kluka víc než 3 měsíce. Chtějí všechno poznávat, vyzkoušet a tak. Ale já tuhle fázi nějak přeskočila. Už nechci poznávat. Chci mít prostě opravdovou spřízeněnou duši - někoho, o koho se můžu opřít. Na trvalo.
Je mi špatně z toho, když vidím, že mám jiné pocity a chování než některé třicetileté ženy. Je špatné, když jsem o 14 let mladší a připadám si přesto starší. Na jednu stranu jsem ráda, že jsem "vyspělá", ale na druhou.. se cítím nějak podivně.
Ale nechci abyste si o mě mysleli, že jsem nějaký vážný člověk, který se neumí bavit. Naopak, pokud se dostanu do "ráže", často dělám naprosté kraviny. Ale pak si nepřipadám jako já a přijde zase ta moje tichá, přemýšlivá, samotářská stránka. Která má nad tou veselou a společenskou opravdu velkou převahu.

Bohužel jsem se tu hodně "rozkecala" a často odbíhala od skutečného tématu a mluvila spíše o něčem jiném, což je to, co jsem nechtěla. Ale alespoň jste mohli na kratičký okamžik nahlédnout pod mou přísně chráněnou slupku (ošklivé to slovo), což často nedělám. V tomto článku, ve všech větách a slovech se skrývá moje, troufám si říct jedinečná osobnost. Jedinečný je každý. Ale ne každý tak umí vypadat. Doufám, že můj první článek na téma týdne dopadl dobře. Děkuji za přečtení. :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se Vám blog?

Ano, moc. 36.7% (33)
Docela jde. 17.8% (16)
Nic moc. 14.4% (13)
Nelíbí... 14.4% (13)
Je nudný... 16.7% (15)

Komentáře

1 Minä Minä | Web | 17. listopadu 2012 v 17:14 | Reagovat

Tyhle psychotesty člověku řeknou, co chce slyšet. Četně a upřímně, ani o píď víc. Být melancholikem je dneska moderní, záleží jak to pojmeš.

2 Sar... Sar... | E-mail | Web | 17. listopadu 2012 v 18:25 | Reagovat

No, je pravda, že jsem to čekala, jak už jsem psala v článku (tedy, svým způsobem jsem to i chtěla) a možná to je i moderní, i když mi to až tak nepřijde, dle reakcí okolí.

3 Sar... Sar... | E-mail | Web | 17. listopadu 2012 v 18:28 | Reagovat

Ale opravdu jsem ten test nevyplňovala cíleně, protože bych se chtěla chlubit tím, že jsem melancholik. To fakt ne. :D Odpovídala jsem prostě tak, jak jsem to cítila.

4 Jan Stanislav Jan Stanislav | Web | 17. listopadu 2012 v 19:32 | Reagovat

hezké okénko psachoanalýzy :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama