Bojovník - moje kapitolovka, kterou se snažím co nejčastěji zveřejňovat. Můžete začít číst kliknutím na obrázek. :-)

Uvítací kecy a další info zde.


Jak budu žít za dvacet let?

16. listopadu 2013 v 21:58 | Sar... |  Moje tvorba - Jednorázovky
Abych to tu trochu zaplnila, rozhodla jsem se vydat povídku, kterou jsem napsala do školní soutěže "Jak budu žít za dvacet let." Povídku jsem napsala před cca půl rokem a ještě jsem jí trochu upravila, zde je ta původní verze. :-) Je to tedy spíš úvaho-povídka. Enjoy! ^^



Zahleděla jsem se do dálky a ucítila na tváři líný záchvěv teplého větru. Po tváři mi stekla kapka potu. To zničující vedro jsem se naučila nevnímat. Po roce a půl jsem si zvykla na africké podnebí a nyní jsem tu byla jako doma. Byl to můj dětský sen, který se mi podařilo splnit. Pozorovala jsem malou skupinku slonů, která se právě vydala k napajedlu. Podařilo se mi najít nejmladší slonici, šla na konci skupiny, s hlavou sklopenou a pomalým neochotným krokem. Krk jí zdobil široký obojek s vysílačkou. Spokojeně jsem se usmála. Slonice jej nosila již měsíc, obojek se jí nepodařilo strhnout a vysílačka fungovala, jak měla. Díky ní se nám dařilo sledovat celou skupinu. Tak jako další skupiny v rezervaci. To byl můj úkol. Byla jsem součástí týmu, který patřil do jisté organizace zachraňující africká zvířata před pytláky. Díky tomu, že jsem byla veterinární lékařkou, jsem mohla uspávat zvířata a nasazovat jim obojky, případně kontrolovat jejich zdravotní stav. V našem týmu jsme byli dva veterináři - já a James, původem z Anglie. Většinou to byl on, kdo uspával zvířata, přeci jen uměl mířit daleko lépe než já. Dalšími pomocníky byli místní obyvatelé, kteří se rozhodli pomáhat zdejším zvířatům. Většinou to byli mladíci, ale uměli skvěle zacházet se zbraněmi a také se vyznali snad ve všech zvířatech. Do týmu navíc patřily dvě studentky zoologie, které zde studovaly chování zvířat, především slonů.
Vytrhla jsem se ze zamyšlení, o krok ucouvla a dřepla si. Sloni došli k napajedlu a po zkontrolování terénu šli rovnou do vody. Bylo krásné sledovat, jak si spolu všichni členové rodiny hráli. Vytáhla jsem z brašny fotoaparát a zkoušela vyfotit pár snímků. Bohužel byla skupinka příliš daleko. Posunula jsem se o kousek blíže, ale varovné zabručení vedoucí slonice mě ihned připoutalo zpět k zemi. Raději jsem foťák zase schovala. Vychutnávala jsem si idylku, když jsem si uvědomila, že bych se měla vrátit do našeho střediska. Pomalu a co nejopatrněji jsem se vzdálila. Vůdčí slonice mi naštěstí nevěnovala pozornost a tak jsem spěšně nasedla do džípu a vydala se směrem k středisku.
Po vystoupení z vozu mě začala náruživě vítat ochočená hyena, jménem Fisi, což svahilsky doslova znamenalo hyena. Fisi byla jako mládě nalezena v buši. James jí uměle odchoval a Fisi se stala maskotem naší organizace. Nebyla žádným mazlíčkem, stále si uchovávala své pudy, i když lidi přímo zbožňovala. Její hlavní funkcí byla ochrana střediska před dotěrnými paviány, kteří nezameškali jedinou příležitost k ukradení jakékoliv věci. Díky nim jsem také přišla o svůj mobil. Fisi mi jej tedy vrátila, avšak v nefunkčním stavu. Teď kolem mě kroužila, čenichala a dožadovala se něčeho k snědku. Nestačilo jí ukázání prázdných rukou, byla nesmírně dotěrná. Se smíchem jsem jí zavřela dveře střediska před nosem.
"Je tu něco k smíchu?" optal se James se zdviženým obočím. Právě seděl u počítače a sledoval na mapce populaci slonů v rezervaci.
"Fisi," pokývala jsem hlavou.
Neodtrhl oči od monitoru, jen se pousmál.
"Byla jsem na obhlídce," řekla jsem a vytáhla z batohu foťák.
"A?" otočil se na mě se zájmem.
"Žádné změny. I když… Sheila mi poslední dobou připadá nějak skleslá," upozornila jsem na nejmladší slonici.
"Vážně?" podivil se.
"No, nejspíš se mi to zdá. Neměla bych to tolik prožívat."
"Ukaž mi fotky," natáhl ruku po fotoaparátu. Chvíli si je zamyšleně prohlížel, pak se na mě ustaraně zadíval.
"Sheila bude snad v pořádku. Myslím, že bychom se teď měli starat o důležitější věci."
"O co?" zeptala jsem se zaraženě.
"Pytláci zabili dalšího nosorožce. A to i přesto, že jsme zdvojnásobili hlídky."
Ucítila jsem pálení v očích, ale podařilo se mi smutek zahnat. Zaťala jsem ruku v pěst a tiše zaklela.
"Já vím, taky mě to mrzí. Už jsem o tom informoval ostatní."
"Měl ten nosorožec vysílačku?"
"Ne, byl to mladý samec, který měl odstraněný roh, právě kvůli pytlákům. Jenže mu malý kousek dorostl. I kvůli tomu ho zabili," povzdechl si.
"Sakra…"
"Hned zítra se vydáme na další výpravu."
"Výpravu?!"
"Jo. Musíme označit další nosorožce. Čím více jich budeme sledovat, tím lépe."
"Takže zítra?"
"Zítra. Buď připravená v šest ráno."
Jen jsem přikývla a vydala se do svého pokoje. Další úkol začal.

Seděla jsem v džípu a dalekohledem sledovala samici nosorožce. Okusovala výhonky mladého keře a projíždějícího auta si nevšímala. James zastavil a dal znamení Jackovi - mladému černochovi, kterého jsme takto anglicky pojmenovali díky jeho složitému svahilskému jménu. Jack mu podal pušku s uspávací šipkou. Všichni tři jsme vylezli z vozu. Já s Jackem jsme zaujali pozici u vozu, James se opatrně blížil ke zvířeti. Nosorožec pohodil hlavou, ale jinak se jeho chování nezměnilo. James se přikrčil a vystřelil. Samice sebou trhla a polekaně se rozhlédla. Šipka jí trefila do hýžďového svalu. James se ucouvl k vozu. Se zatajeným dechem jsem sledovala nosorožce. James mi naznačil, abych vyčkávala. Nic jiného nezbývalo. Až zvíře ulehne, budeme muset jednat ve spěchu. Naštěstí jsme vše potřebné měli po ruce. Zvíře ale nevypadalo nijak vyčerpaně ani malátně. Bylo to zvláštní, vždyť James se lépe snad ani trefit nemohl. Jako kdyby na nosorožce uspávací látka nepůsobila. Zvíře začalo rozzuřeně frkat. Pak jsme si toho všimli. Samice se otřela o keř a šipka, která se nezabodla dostatečně hluboko spadla na zem. James se pokusil znovu vystřelit, ale zvíře si nás všimlo a kráčelo přímo k vozu. Vyčkávali jsme, dokud samice nepřidala na rychlosti. Rozzuřeně pokyvovala rohem ze strany na stranu. Poznali jsme, že je zle. Urychleně jsme naskákali do auta a James co nejrychleji nastartoval. To už se za námi nosorožec rozeběhl. James šlápl na plyn. Samici se podařilo rohem poškrábat zadní část auta. Poté to naštěstí vzdala. Ujeli jsme velkou vzdálenost, než jsme se odvážili zastavit. Všichni jsme zhluboka oddechovali, ale smáli se. Vyvázli jsme bez jediného škrábance, pokud nepočítáme náš džíp.
Blížil se večer, takže jsme se rozhodli utábořit a další označování nechat na zítřejší den. Jack založil oheň a my s Jamesem postavili stany kolem vozu. Poté jsme seděli kolem ohně a povídali si. Jack se rozhodl jít spát. Mně a Jamesovi se nijak zvlášť nechtělo, takže jsme zůstali u ohně, naslouchali zvukům divočiny a tlumeně si povídali.
"Nestýská se ti po domově?" řekl najednou.
"Myslíš po rodině?"
Přikývl.
"Hm, vlastně ani rodinu nemám. Mám sice rodiče a sourozence, které moc často poslední dobou nevídám, ale na to jsem si zvykla. Děti ani manžela nemám, takže se mi po nich nemusí stýskat."
"Nechápu tě," pousmál se James.
"Proč?" otázala jsem se s pozdviženým obočím.
"Je ti 36 let, jsi o dva roky mladší a nemáš děti. To ti to nechybí? Já bych si to bez nich nedokázal představit. Je pravda, že se mi po nich stýská, vždyť nás dělí tisíce kilometrů. Ale za měsíc je uvidím. A to je to, co mě drží při životě."
Rozřehtala jsem se na celé kolo. "Já a děti? To by nešlo dohromady, kamaráde. Nedokážu se uvázat na jedno místo a o někoho se starat. Vystačím si sama. A při mém stylu života bych ani děti mít nemohla. Pořád někam cestuju, zachraňuju zvířata, starám se jen o ně. Ale opravdu mi to vyhovuje. Už dávno jsem si to vysnila. Jsem svobodná a tak to zůstane!" roztáhla jsem ruce a rozpustile se zasmála.
James jen pokrčil rameny a shovívavě se usmál. V tu chvíli jsem mu určitě připadala jako blázen.
"Je pozdě, asi půjdeme spát, ne?" zeptal se.
Přikývla jsem a odebrala se do stanu. Zachumlala jsem se do spacáku a dlouhou dobu poslouchala noční zvuky. V dálce byl slyšet řev lvího samce. Přejel mi mráz po zádech, ale nebála jsem se.
"Simba," zašeptala jsem svahilsky a usnula s vidinou zítřejších dobrodružství.

Ze spaní mě vytrhl podivný zvuk. Vylekala jsem se tak, až jsem se posadila. Ne, to nebyl řev. Nebyla jsem ve spacáku. Nebyla jsem ve stanu. A co bylo nejhorší - nebyla jsem v Africe. Praštila jsem sebou na postel, když mi do ucha hlasitě zachrápal manžel. Znechuceně jsem se odvrátila, pak se znovu posadila na posteli a dala se do přemýšlení. Byl to tak neskutečně živý sen, až jsem si doopravdy myslela, že manželovo chrápání je lví řev. Jak mě to mohlo napadnout? Otočila jsem se na spícího muže a prohlížela jsem si ho. Jeho pleš odrážela měsíční světlo, vrhající se do místnosti oknem, hlavu měl podivně zvrácenou dozadu a pod peřinou se rýsovalo jeho mohutné břicho. Jak jsem si ho mohla vzít? Co se mi na něm někdy líbilo? Zavrtěla jsem hlavou a vydala se do kuchyně pro něco k pití.
"Pusinko, vem mi pivko, jo?" zamumlal manžel ze spaní. Ušklíbla jsem se a ukázala jistý sprostý posunek. Cestou do kuchyně jsem si uvědomila, že vlastně nemám žízeň. Potřebovala jsem se projít. Zamířila jsem k dětskému pokoji a pootevřela dveře. Tak tohle byla moje vysněná Afrika. Hlasitý řev lva v ložnici a tlupa čtyř primátů v pokoji. V tuto dobu spali jako andílci a alespoň někdy vypadali roztomile. Zavřela jsem dveře, překročila spící labradorku a vydala se zase k ložnici. Posadila jsem se na okno, pozorovala úplněk a přemýšlela o mých snech. Snech, které se nikdy nesplnily. Toužila jsem být svobodná a nezávislá. Toužila jsem cestovat. Toužila jsem zachraňovat zvířata. Nyní jsem žila s vesnickým buranem (mimochodem, notorickým alkoholikem), čtyřmi dětmi a vedla salón pro psy. Země, které jsem si zakroužkovala v Atlase jsem nenavštívila. Maximálně jsem byla každé léto na pláži v Chorvatsku. Kdybych tohle věděla v šestnácti letech, nejspíš bych se sama sobě vysmála. I když… Byla bych v Africe opravdu spokojená? Měla bych vše, po čem toužím a nic by mi nechybělo? Hm, to už se nejspíš nikdy nedozvím. Každopádně, moje minulé, o dvacet let mladší já má šanci si vybrat. Doufám, že si vyberu dobře.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama