Bojovník - moje kapitolovka, kterou se snažím co nejčastěji zveřejňovat. Můžete začít číst kliknutím na obrázek. :-)

Uvítací kecy a další info zde.


Kapitola II.

29. března 2014 v 18:36 | Ichiro ^^ |  Bojovník
Vím, trvalo to dlouho, ale konečně je to tady. Druhá kapitola! :D Nic víc k tomu neřeknu - prostě si jí užijte!
Poznámka: Moc se omlouvám, ale musela jsem to zarovnat na prostředek. Nějak mi to blbne... Budete si muset domýšlet některá slova u levého okraje. Nevím proč se mi to tak debilně posunulo, ale už se tu nad tím vztekám půl hodiny a kašlu na to... -.-


Master seděl v černém koženém křesle a zamyšleně se na mě díval.
"Stejně pořád nechápu, jak se tam dostal," zamumlal jsem.
"Nejspíš už tvoje bariéry slábnou," namítl.
"Nedávno jsem je kontroloval," odsekl jsem, přešel ke krbu z rudých cihel a zíral do tančících plamenů.
"Buď rád, že to byl jen takový démon. Myslím, že se tam nějak náhodně objevil. Nejspíš přes černou díru nebo starý portál."
"I kdyby se tam objevil třeba malej imp, byl by to problém. Nechápu, co tam chtěl. A proč šel po ní…"
"Někteří lidé prostě mají vyšší množství energie. Měl hlad, potřeboval jí někde získat. Najednou ucítil hodně energie a tak šel po ní. Ale měla štěstí. Zachránils jí život."
Nevěřícně jsem se na něj podíval.
"Co tak koukáš?" zasmál se. "Démon šel po ní, jenže pak jsi vtrhnul do školy ty, s trojnásobným množstvím energie než má obyčejný člověk. Démon se tě vydal hledat, ale asi jste se minuli a tys jí mezitím našel."
"Blbá náhoda," pomyslel jsem si. Stačil jen zlomek sekundy. Mohl jsem jít jen o trochu pomaleji a mohla být mrtvá. Byl jsem na sebe tak naštvaný. Všechno to byla jen moje vina. Moje selhání. Silně jsem se zakousl do rtu, až jsem na jazyku ucítil slanou pachuť krve.
"Vyčítáš si, žes' pro to nemohl udělat víc?" otázal se Master. Jeho hlas zněl jízlivě, skoro posměšně. Vytřeštil jsem oči.
"Nebo bych to měl upřesnit… žes pro ni neudělal víc?" Jeho rentgenové oči se do mě zabodly. Měl jsem pocit, že o mně najednou ví všechno. Jako bych tam stál nahý a jeho oči viděly až do mých útrob. Nezmohl jsem se ani na slovo. Pramínek krve mi stékal po bradě. Ačkoliv to šíleně bolelo, nedokázal jsem přestat a do rtu se zahryzl ještě víc. Praskání dřeva v krbu mi najednou hrozně lezlo na nervy.
"Už si asi nepamatuješ, co jsem ti za ta léta vtloukal do hlavy. Rád ti zase osvěžím paměť," krutě se zašklebil. Srdce jsem měl až v krku. Jedna emoce střídala druhou. Strach, vztek, úzkost. Znovu jsem se zakousl do rtu. Krev začala kapat na rudý koberec. Master prudce vstal a zamířil ke dveřím. S rukou na klice pravil: "Zapomeň na ní. Jestli k ní něco budeš cítit, zabiju nejdřív jí a pak tebe." Odešel a nechal mě tam samotného. Jen se svými starostmi.
Takže, moje nová mise zněla: "Minutu před zvoněním sprintovat chodbou, co nejméně nápadně a pokud možno co nejrychleji zalézt do třídy." Ten úkol jsem si udělil sám. Už jsem ji nemohl vídat. Další její pohledy, její krásné oči, to všechno by odstartovalo nezastavitelnou lavinu pocitů. Doufal jsem v to, že když jí neuvidím, rychleji na ni zapomenu. Schody jsem vyběhl v rekordním čase. Jenže, celý den utíkal hlemýždím tempem. Nedokázal jsem se vůbec na nic soustředit a zmohl jsem se jen na čmárání do sešitu. Co to se mnou je? Nemyslel jsem na nic jiného než na její oči a na to, že neznám její jméno. Přehrával jsem si všechny scény, kdy jsme se viděli. I to, jak jsem jí neoprávněně vlezl do vzpomínek. Pak jsem si vzpomněl, že když se včera probrala, zapomněl jsem něco udělat se svým vzhledem. Musela být opravdu překvapená, když viděla rudé skvrny na mé uniformě. A ještě k tomu ta debilní historka! Teď mi nezbývalo nic jiného, než doufat, že je v pořádku. Poslední hodina ubíhala snad nejpomaleji ze všech. Znuděně jsem si čmáral do sešitu, když konečně zazvonilo. Vyběhl jsem ze třídy jako první a sprintoval po schodech k východu. Doufal jsem, že jí nepotkám, jenže jsem si nemohl vybavit její rozvrh. Najednou jsem ztuhnul a vytřeštil oči. Přejel mi mráz po zádech a srdce jsem měl až v krku. Pevně jsem sevřel zábradlí. Bylo mi hrozné horko, ačkoliv na rukou jsem měl husí kůži. Tohle všechno odstartovala vlna rozbouřených pocitů. Mohla za to jediná osoba na světě. Bláhově jsem si myslel, že kolem ní nenápadně projdu. Bohužel se zcela nečekaně otočila a její pronikavé oči se do mě zabodly. Mohlo to trvat chvilku, možná 5 sekund, ale mě to připadalo jako celé hodiny. Její oči mě tak hypnotizovaly, že jsem se nedokázal pohnout. Vlastně, ty oči vypadaly vskutku zvláštně. Zářily směsí různých barev, ve kterých se jako zlaté tečky odráželo světlo. Nedokázal jsem se od nich odtrhnout, dokud jsem si neuvědomil, že bych se měl pohnout. Ztuhnout uprostřed schodiště s pootevřenou pusou nebylo moc nenápadné. Roztřeseně jsem udělal krok. Pak druhý. Zdálo se, jako bych najednou zapomněl, jak se chodí. Přemýšlel jsem o každém sebemenším pohybu. A ty oči mě stále sledovaly. Konečně jsem se vzchopil, sešel ze schodů a zamířil k východu. Když jsem procházel kolem ní, skoro jsem nedýchal. Poté jsem zrychlil a již se viděl v autě, jak zběsile uháním po dálnici. Plány mi ale překazil dotyk něčeho studeného a jemného na mém zápěstí. Zježily se mi vlasy. Bylo mi jasné, čí ruka mi sevřela zápěstí. Možná právě proto jsem se tak bál otočit. Nakonec jsem se otočil tak prudce, až se dotyčná osoba lekla, uvolnila sevření a o pár kroků ustoupila. Samozřejmě to byla ona. Nahrnula se mi krev do tváří a cítil jsem, jak mi buší ve spáncích. Musím zachovat klid. Být chladný. Představit si, že je to jen další ze studentek, kterých si nevšímám a které si nevšímají mě. Můj tep se začal zklidňovat, dokud nepromluvila. Občas, když jsem na ni myslel, jsem si snažil namlouvat, že není tak krásná, jak si jí představuji a že si jí ve své fantazii dost přikrášluji. Jenže, i když promluvila, připadala mi naprosto dokonalá. Hlas se jí sice dost třásl a zdálo se, že mluvit se mnou jí stojí nemalé úsilí, ale přeci jen ze sebe po chvíli vysoukala větu.
"Potřebuji s tebou mluvit," vykoktala.
"Nemám na tebe čas," odsekl jsem. Být chladný. Už jsem se chtěl otočit, když mě znovu chytla za zápěstí. Ohlédl jsem se přes rameno a pohlédl do vzteky zúžených očí.
"Týká se to včerejška," řekla již odhodlanějším hlasem. Měl jsem pocit, jakoby mě někdo polil vařící vodou a hned nato mě strčil do mrazáku. Sakra! Jak? Jak si to může pamatovat? Bylo třeba zachovat klid, což bylo nesmírně namáhavé.
"Jak to myslíš?" zeptal jsem se opatrně.
"No…" svraštila čelo a prohrábla se ve vlasech. "Mám tak trochu výpadky paměti, ale vybavuje se mi hnusná smradlavá stvůra, která mě napadla…"
"…nebyla to náhodou naše matikářka?" skočil jsem jí do řeči při pokusu o vtip. Probodla mě vražedným pohledem a pokračovala: "…pak už mám jen záblesky, ale pamatuji si tě celého od krve, jak jsi u mě klečel a říkal mi něco o tom, že jsem zkolabovala, či co…"
Mluvila by dál, ale ve mně se něco pohnulo a instinktivně jsem jí přiložil ruku na pusu. Vykulila oči a zrudla až po kořínky vlasů. Měl jsem pravděpodobně stejnou reakci, hlavně díky chichotání kolemjdoucích studentů. Trochu jsem se vzpamatoval, spustil ruku a očima hledal místo, kde bych jí mohl vyzpovídat bez zvědavých pohledů ostatních. Zakotvil jsem u schodů, vedoucích do sklepení. Nejopuštěnější místo ve škole, díky legendě o studentech pohřbených zaživa, kteří zde údajně straší. Tam nás snad nikdo nebude odposlouchávat. Vydal jsem se ke schodům a pokynem ruky jí naznačil, aby mě následovala. Ve sklepě jsem se málem přizabil o hromadu zahradnického náčiní a rozbitých židlí. Nebylo tu vidět skoro na krok a ve vzduchu byla cítit hniloba. Využil jsem jednu ze starých lavic, posadil se a čekal, až elegantně překročí hromadu harampádí a opře se o zeď. Její oči svítily dokonce i v přítmí sklepa. Zabodávaly se do mě jako ostré jehly. Doufal jsem v to, že není slyšet bušení mého srdce.
"Tak už mi konečně vysvětlíš, cos to se mnou proved'?!" zeptala se překvapivě hlasitě. Ozvěna otázku několikrát zopakovala a někde vzadu vyděšeně vypískla krysa. Dlouho jsem se rozmýšlel. Těkal jsem pohledem a snažil se vymyslet nějakou výmluvu. Bylo mi však jasné, že mi neuvěří. Pak mě napadlo, že bych mohl zkusit se jí znovu dostat do hlavy. Bylo dost možné, že jsem jí vzpomínku úplně nevymazal.
"Dobře, povím ti tedy pravdu. Záleží na tobě, jestli mi uvěříš nebo ne…" snažil jsem se co nejvíce mluvit, vymýšlel jsem různé historky a doufal, že tím dostatečně zaujmu její pozornost. Mezitím jsem jí silou mysli zkoušel vlézt do hlavy. Dokázal jsem celkem obstojně číst myšlenky, ale u člověka při vědomí to bylo poměrně obtížné. Už jsem jí skoro proniknul do hlavy, když má mysl narazila na odpor. Hlavou mi projela bolest, jako bych s ní právě narazil do zdi. V uších mi hučelo a pomalu jsem ztrácel rovnováhu. Co nejrychleji jsem se stáhl a vrátil se do svého těla. Zhluboka jsem oddechoval a hlava mě šíleně pálila. Pohlédl jsem na ní. Klečela na zemi, držela se za hlavu a propalovala mě nenávistným pohledem. Tehdy jsem si toho všiml. Věci, která později změnila celý průběh událostí. Její oči nyní zářily jasně modrou barvou. Takovou barvu nikdy neměly. Po chvíli, když se trochu vzpamatovala a vstala, modrá začala pomalu ustupovat, tančila kolem jejích zúžených zorniček, až jí zcela nahradila ocelově šedá. Nemohl jsem tomu uvěřit. Srdce mi zběsile bušilo. Mohlo to znamenat jen jedno. "T-ty máš schopnosti?" vykoktal jsem.
"C-co?" otázala se překvapeně. "Já jsem ten, co tu klade otázky! Navíc jsem s tebou chtěla mluvit a tys' mě klidně napadnul. Už tak mě od včera děsně bolí hlava. Myslela jsem, že mi praskne lebka!"
"Naprosto ukázkově ses ubránila. Postavit se telepatovi nezvládne každý. Jak dlouho už máš schopnosti?" Nemohl jsem tomu uvěřit. Stála tu přede mnou a nejspíš měla podobné schopnosti jako já. "J-já nikdy neměla zvláštní schopnosti nebo tak něco. Ani jsem na to nikdy nevěřila.. Ale od včerejška, kdy mě napadla ta stvůra se se mnou ději divný věci. Nejdřív mě šíleně bolela hlava, což jsem přisuzovala nějakým zraněním, jenže pak mě začaly pálit oči a měnila se mi jejich barva, což už se mi nezdálo moc normální. Pak ve škole jsem najednou začala vnímat pocity ostatních lidí a cítila jsem jejich nálady. Nejhorší bylo, když jsem si chtěla vyndat z batohu sešity a ty se samy vznesly a položily se mi na lavici. To naštěstí nikdo neviděl," mluvila potichu a koukala u toho do země. Zdála se mi klidnější než před pár minutami, ale stále se trochu třásla. Z toho co řekla, bylo jasné, že se u ní včera probudily schopnosti. Docela pozdě, u většiny lidí se nejčastěji probouzely kolem třinácti let. Taky bylo zvláštní, že o ní Master nevěděl. To mi vrtalo hlavou nejvíc. Master a jeho organizace sledovali lidi se schopnostmi po celém světě. Zatím jim nikdo neuniknul. Pro schopnosti musel mít člověk předpoklady. Ty se většinou dědily po rodičích. Poté se projevily nejčastěji při nějakém traumatickém zážitku. Master si hlídal všechny lidi se schopnostmi, včetně jejich dětí. Moji rodiče pro něj pracovali, a když zemřeli, Master předpokládal, že zdědím jejich schopnosti a tak mě vychoval. Ve třinácti mě nechal zavřít do arény spolu s oslabeným démonem. Tehdy se u mě probudila telekineze a telepatie. Díky včerejšímu zbloudilému démonovi je tedy stejná jako já. Zatím jsem ještě nevěděl, co všechno to pro mě bude znamenat.
"Co tvoji rodiče?" vyřknul jsem otázku, která mě nejvíce zajímala. "Mají schopnosti?"
Zavrtěla hlavou. "Nikdy jsem u nich nic takového neviděla. Proto jsem o tom s tebou chtěla mluvit. Rodičům to říct nemůžu, nevěřili by mi. Ty jsi jediný, kdo u toho včera byl. Tu bestii jsi zabil sám a vůbec nechápu jak. Doufala jsem, že mi to vysvětlíš."
"Tys to viděla?"
"Nepamatuju si všechno, jen útržky. Byla jsem úplně mimo, pak jsem se probrala a viděla tě, jak to zabíjíš a pak jsem zase omdlela."
Dost se mi ulevilo. Naštěstí nic nevěděla o mé slabé chvilce a nechtěném polibku. Následovala další série otázek, až jsem se dozvěděl, že Mastera a jeho schopnosti neviděla, vysvětlil jsem jí, že ta bestie byl démon z jiného světa a že od teď bude mít tyto schopnosti napořád.
"Co to pro mě znamená?" zeptala se poněkud vyděšeným hlasem.
"Všichni lidi se schopnostmi jsou tu proto, aby chránili obyčejné lidi před bytostmi z jiných světů a to hlavně před démony. To zajišťuje organizace, kterou založil a vede Master. Taky pro něj pracuju a tobě nejspíš nezbývá nic jinýho, než se k nám přidat."
"Proč bych to měla dělat? Chránit cizí lidi?"
Vzdychl jsem. To budu nejspíš vysvětlovat dlouho. "Tak to prostě je. Démoni se živí životní silou lidí, ale také rozsévají zlé emoce a nemoci. Kdybychom je nezabíjeli, postupně by vymřelo celé lidstvo. A to je náš jediný úkol. Chránit lidi. A navíc… hledáš důvod proč chránit cizí lidi, ale… démon může docela tak ublížit i lidem, které miluješ. Co pak budeš dělat?"
Chvíli na mě zamyšleně hleděla, pak vzdychla a řekla: "Fajn. Co teda mám dělat? Vyběhnout ven, hledat démony a zabíjet je?"
Usmál jsem se. "Nejdřív tě budu muset odvést k Masterovi. A pak tě čeká výcvik."
Zase ten zděšený pohled. Pomalu polkla. "Změní se mi nějak život?"
"No… Obyčejní lidé by na nás neměli nic znát. Musíš se chovat jako obvykle. Jen s tím rozdílem, že budeš plnit rozkazy a likvidovat démony."
Řekl jsem jí to dost jednoduše. O drsném výcviku a dodržování všech Masterových rozkazů a pravidel jsem jí radši neřekl. Už tak pro mě bylo těžké s ní vůbec udržet oční kontakt, natož s ní mluvit.
"Takže se teď celý můj život bude točit jen okolo vraždění démonů?"
"Přesně tak."
Sklopila hlavu a opatrně udělala pár kroků směrem ke mně. "Vezmi mě za Masterem. Myslím, že právě získal nového bojovníka," usmála se.
Žaludek mi udělal dva kotrmelce. Naštěstí jsem se aspoň tolik nečervenal. Jen jsem přikývl a seskočil z lavice. Vzhledem k tomu, jak jsem měl ztuhlé nohy, jsme tu nejspíš byli hodně dlouho. Vůbec mi to tak nepřipadalo. Vyběhli jsme po schodech nahoru a dost nás překvapil vylidněný prostor. Škola naštěstí ještě nebyla zamknutá. Přešli jsme k parkovišti a nastoupili do auta. Cesta k Masterově základně trvala asi hodinu. Byl jsem nadšený z další hodiny strávené s ní. O tom se mi nikdy ani nesnilo. Za chvíli mi ale začalo lézt na nervy ticho, které přerušovalo jen vrčení motoru. Rozhodl jsem se jej prolomit otázkou: "Ty teda vnímáš pocity lidí?" To mě dost zajímalo, protože jsem se s touto schopností ještě nesetkal. Jakožto telepat jsem uměl "pouze" číst myšlenky. S vnímáním pocitů jsem měl problémy. Otázkou jsem jí vytrhl ze zamyšlení.
"No, vnímám, ale dost slabě a musím se soustředit. Navíc většinou cítím spíš změny nálad, než permanentní emoce. Nedělám to ale často, dost mě to vysiluje."
Nic jsem neodpověděl, ale v duchu jsem si oddechl. Ačkoliv jsem si myšlenky pečlivě chránil a jen tak někdo se mi do hlavy nedostal, i tak jsem se bál, aby na mě něco nepoznala. Pak jsem si najednou vzpomněl na věc, na kterou jsem se jí chtěl zeptat už dávno. Byla to tak jednoduchá otázka, a přesto mě stála nemalé úsilí.
"J-jak se vlastně jmenuješ?" odhodlal jsem se konečně a snažil se znít co nejvíc sebejistě. Bylo vidět, že jí otázka překvapila.
"Budeš se smát," řekla rozpačitě.
"Proč?"
"Táta byl hodně dlouho velvyslancem v Japonsku. Tuhle zemi a její kulturu si opravdu zamiloval. A přizpůsobil tomu všechno…"
"Máš japonský jméno?"
Přikývla. "Ichiro," řekla tiše. Zajímavé jméno.
"Zvláštní," poznamenala po chvíli. "Jsi první člověk, kterého to nerozesmálo."
"Vždyť na tom není nic vtipnýho. I když…" Chvilku jsem přemýšlel. Ichiro, Ichiro… Opakoval jsem si v hlavě. Pak mi to došlo.
"Není to náhodou spíš jméno pro kluka?" zeptal jsem se.
Začervenala se. "Jo, je. Táta si nepřál dceru."
"Za to se nemusíš stydět. Neznám moc lidí, co by uměli tak dobře japonsky, aby řešili tvé jméno. Nikdo se nepozastaví nad tím, že Ichiro je jméno spíš pro kluka, jako nad tím, že je japonské. V Anglii to ještě není tak běžné."
"Ale… jak to, že tys to poznal? Umíš snad japonsky?"
Nad tou otázkou jsem se musel usmát. Byla to zvláštní náhoda. Kromě zdokonalování schopností a učení se bojových technik jsme se u Mastera učili také japonštinu. Nebylo to z nějakého zvláštního důvodu, vlastně to nikdo neřešil a neptal se, proč by se měl japonsky učit. Možná to bylo proto, že většina bojových technik, které jsme uměli, byla inspirována právě japonskými bojovými uměními.
"Všichni Bojovníci umí japonsky," vysvětlil jsem. "Taky máme japonská jména."
Překvapeně se na mě podívala. "Vždyť se jmenuješ Zack, ne?"
Ona ví, jak se jmenuju? To mě potěšilo. "V normálním životě mi lidé říkají Zack. Ale jako Bojovník se jmenuju Hachimaru." (Pozn. aut.: "Hachi" - japonsky znamená "osm", "Maru" je přípona pro muže.)
"Osmička?" řekla.
"Jo. Všichni máme ve jméně číslo."
"Ale proč?"
"No, jsme přeci jen vojáci, ne? Vždyť je to jedno."
"Mně na jméně docela záleží."
"Říká ta, která má ve jméně jedničku," řekl jsem jízlivě. (Pozn. aut. - "Ichi" - znamená "jedna" nebo "první.")
Zasmála se. "Aspoň nebudu muset mít nové jméno."
Po zbytek cesty jsme oba mlčeli. Ichiro zamyšleně koukala na ubíhající krajinu. Zajímalo mě, co se jí asi honilo hlavou, ale znovu jí číst myšlenky jsem se neodvážil. Ve spáncích mi bušilo ještě teď. "Za chvíli budeme na místě," prolomil jsem ticho. Ichiro se zmateně rozhlížela.
"A kde je ta slavná základna?" zeptala se.
"Přímo tady," řekl jsem, když jsem zaparkoval. Vystoupili jsme z auta. Před námi se rozkládal močál, ze všech stran obrostlý rákosím. Vzduch byl cítit směsicí vlhka a zatuchliny. Uprostřed bažiny stál ostrůvek, na kterém byla polorozpadlá chatka, z jedné strany obehnaná chátrajícím plotem. Celou scenérii částečně zakrýval mlžný opar. Ichiro se nezmohla na slovo. Nedalo mi to a musel jsem se zasmát.

"Sleduj a uč se," pousmál jsem se a kráčel směrem k barabizně. Musel jsem skákat z kamene na kámen a dávat si pozor na každý krok, abych neskončil v bažině. Došel jsem na ostrůvek a položil ruku na dřevěný sloupek, který byl součástí plotu. Po chvíli soustředění se mlha pomalu rozestupovala, skoro jako opona, bažina s chatkou zmizely a na místě se objevila honosná vila s bránou z ocelových mříží a se dvěma kamennými chrliči na sloupech. Ichiro zapomněla překvapením zavřít pusu.
"Vítej," zamumlal jsem, udělal krok vpřed a mohutná brána se se skřípěním otevřela.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jakou postavu z Bojovníka máte nejradši?

Ichiro
Hachimaru/Zack
Master
Kyuumaru/Kyuu
Nanako

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama