Bojovník - moje kapitolovka, kterou se snažím co nejčastěji zveřejňovat. Můžete začít číst kliknutím na obrázek. :-)

Uvítací kecy a další info zde.


Kapitola III.

8. srpna 2014 v 0:19 | Ichi ^^ |  Bojovník
Konečně! Třikrát sláva! Je tu další kapitola! :D :D Doufám, že si jí užijete. :3 A omlouvám se, že mi to tak trvá. Doufám, že 4. kapitolu vydám o něco dřív. ^^



"Jak jsi to udělal?" zeptala se, když se trochu vzpamatovala.
"Tahle základna musí zůstat skrytá jak před démony, tak před obyčejnými lidmi. Ten sloupek, na který jsem položil ruku, rozpozná člověka, který sem může vstoupit, tedy Bojovníka. Nikoho jiného sem nepustí," dokončil jsem výklad, když jsem si všiml, že mě příliš nevnímá a zaujatě sleduje zdobenou bránu a chrliče na sloupech. Prošel jsem bránou a Ichiro mě bez řečí následovala. Procházeli jsme širokou chodbou s obrazy a gobelíny na stěnách. Šel jsem rychle a každou chvíli musel zastavit a počkat na ní, jelikož se zastavovala u každého obrazu a hrozně dlouho si jej prohlížela. Štvalo mě to. Díky tomu, že jsem zde žil od malička, jsem si na všechen přepych a krásu zvykl a tak jsem jí nechápal. "Tímhle tempem za Masterem dojdeme nejdřív za týden," zabručel jsem rozmrzele. Trhla sebou, provinile se na mě podívala a následně za mnou poslušně cupitala.
Došli jsme na konec chodby k obrovským umělecky vyřezávaným dveřím. S bušícím srdcem jsem se zastavil a chvíli zaváhal, než se odvážil vstoupit. Ještě nikdy předtím jsem z Mastera neměl takový strach. Ohlédl jsem se přes rameno a zadíval se jí do očí. Nejspíš měla stejnou trému jako já.
"Počkej tady," pravil jsem a vkročil do místnosti. Dveře se za mnou samy zavřely. Zase jsem měl smíšené pocity. Rudý koberec, gobelíny na zdi, kožená křesla, dřevo, praskající pod tančícími plameny. Jen ta místnost mi naháněla hrůzu. A hlavně ty ocelově šedé oči, svítící v přítmí místnosti, která byla osvětlená jen ohněm v krbu. Ty oči, bodající mě až v útrobách.
"Přivedl jsem ti dalšího Bojovníka," řekl jsem rozechvělým hlasem. Master mlčel, pouze jeho oči se zúžily, jako oči lovící šelmy. Nevěděl jsem, co dělat a tak jsem jenom řekl: "Je to ta holka ze včerejška." Master vstal tak prudce, až jsem instinktivně udělal krok zpátky.
"Co má za schopnost?" zeptal se. "Nevím přesně," odpověděl jsem. "Vypadá to na telepatii, ale popisovala i něco jako telekinezi." Master mlčel, otočil se a zamyšleně si prohlížel mapu, visící na zdi. Žíly na jeho lebce mu vystupovaly. Naštěstí je částečně skrýval pozůstatek tmavých vlasů. Vysoké lícní kosti a výrazné rysy na jeho obličeji dodávaly Masterovi přísný výraz. Ale ač jsem se snažil, jak chtěl, žádné konkrétní pocity jsem z jeho tváře nevyčetl. Po dlouhé době, kdy jsem přemýšlel, zda ještě Ichiro čeká za dveřmi, Master konečně odlepil oči od mapy a zadíval se na mě.
"Její rodiče nemají schopnosti?" prolomil tíživé ticho další otázkou.
"Prý o žádných neví."
"Jsi si jistý, že má opravdu schopnosti? Co když si vymýšlí?"
"To určitě ne. Když jsem jí chtěl vymazat vzpomínky, nedokázal jsem to. Chtěl jsem jí vlézt do hlavy, ale dokonale se ubránila. Navíc jí oči změnily barvu."
Master jen zadumaně pokýval hlavou.
"Dobře jsi udělal, Hachimaru," pravil. "Přiveď jí sem."
Otevřel jsem dveře a všiml si jejího překvapení.
"Pojď dál," řekl jsem tiše. Opatrně vešla, s očima doširoka otevřenýma. Zdálo se mi to, nebo se Master ironicky pousmál?
"Hachimaru," oslovil mě. "Můžeš jít."
Bodlo mě u srdce. Nechtěl jsem, aby tam byla sama. Nevěděl jsem, co Master zamýšlí. Jenže jeho přísný pohled nedovolil neposlechnout. "Můžeš jít" se dalo přeložit jako "Vypadni!" A tak jsem sklopil hlavu a odešel. Poflakoval jsem se po rozlehlých chodbách a nevěděl, kam jít. Asi po dvou hodinách bloudění, kdy Ichiro stále nevycházela z Masterovy pracovny jsem toho nechal a zamířil do svého pokoje. Natáhl jsem se na postel, a přestože jsem nechtěl, spánek mě přemohl a brzy mě pohltily tíživé sny.

Plížil jsem se temnou chodbou a každou chvíli se musel přitisknout ke zdi a hlídat, jestli mě někdo nesleduje. Jediné co jsem slyšel, však byl můj dech. Musím jít dál. Postupoval jsem pomalu. Za chvíli jsem to uslyšel. Nějaká dívka volala moje jméno. Nedokázal jsem si vybavit, kdo to je, ale chtěl jsem jí běžet na pomoc, tak strašně chtěl, ale nešlo to. Do očí mě uhodilo světlo a za chvíli jsem se objevil v důvěrně známé místnosti. Byla to Masterova pracovna. Ten rudý koberec jsem poznal na první pohled. S úlekem jsem si uvědomil, že to není rudý koberec. Po celé podlaze byla krev. Dokonce byla i na stěnách. Pak jsem znovu uslyšel tu dívku. Uprostřed místnosti stál démon, stejný jako ten ve škole. Ve vzduchu visela dívka, kterou držel pod krkem. Zuřivě se mu bránila, kopala nohama do vzduchu, ale démon jí sevřel ještě pevněji. "Ichiro!" vykřikl jsem a chtěl něco udělat, cokoliv, ale stál jsem tam jako přikovaný. Zkusil jsem použít telekinezi, ale nic se nestalo. Cítil jsem ten děsný pocit beznaděje. Démon zachroptěl, otočil se k Ichiro a ostrými zuby se jí zakousl do krku. Ucítil jsem, jak mi na obličej vystříkla krev. Pak se démon otočil na mě a zadíval se mi do očí. Jeho oči nebyly žluté, jako u všech démonů, ale ocelově šedé. Démon si olízl krev z tlamy a promluvil: "Zapomeň na ní. Jestli k ní něco budeš cítit, zabiju nejdřív jí a pak tebe."

S trhnutím jsem se probudil a vzápětí se zase svalil na postel. S pohledem na budík jsem konstatoval, že můžu ještě pár minut ležet, ale stejně jsem to nevydržel a vstal. Hned po pohledu do zrcadla jsem naštvaně zavzdychal a snažil se něco udělat se svými věčně rozcuchanými, černými vlasy. Jenže, když jsem si k čelu připlácnul trčící ofinu, vlasy se mi tentokrát zvedly vzadu. Po chvíli jsem to vzdal, opřel se o umyvadlo a znovu se zadíval do zrcadla. Oči se mi zase samy od sebe zbarvily do zelena. V noci se mi to stávalo často. Mohl jsem jen doufat, že jsem nebyl náměsíčný. Zavřel jsem oči, chvíli se soustředil a pak je zase otevřel. Konečně měly zase svou obvyklou temně modrou barvu. Po kritickém zhodnocení svého obličeje jsem se rozhodl jít do školy. Bylo to poprvé, co jsem doufal, že jí potkám. Samozřejmě se ale uplatnily Murphyho zákony a Ichiro nebyla k nalezení. Byl jsem z toho značně nervózní a těšil se, až pojedu zpátky na základnu. Tentokrát žádná rychlá jízda po dálnici, jel jsem rovnou k místu, plný zvědavosti. Tak rychle jsem ještě po chodbách vily, připomínající labyrint neběžel a také se mi to vymstilo v podobě srážky s osobou. Byla to Nanako ("Nana" - sedm, "ko" - přípona pro ženu - pozn. aut.), což jsem poznal podle dlouhých rudých vlasů a značně vyvinutého hrudníku. Rozpačitě jsem se jí omluvil, na což neodpověděla, jen se usmála a hypnotizovala mě nápadně velkýma očima. S pohledem zabodnutým do země jsem pravil: "Nevíš, kde je Master?"
"Nejspíš v aréně. Před chvílí zaučoval tu novou," řekla. "Ichiro?"
"Hm, asi jo. Ale jestli hledáš ji, už odjela domů."
Jen jsem pokýval hlavou a rozběhl se směrem k arénám. Když jsem se ohlédl přes rameno, viděl jsem, jak mě sleduje pronikavým pohledem. Přejel mi mráz po zádech. Nanako bylo lepší se vyhýbat. Ráda sváděla kluky a střídala je v intervalu dvou dní. Navíc byla dost vznětlivá a se svými ohnivými schopnostmi i nebezpečná. Vždycky mi tak trochu naháněla strach.
Doběhl jsem na konec jedné z chodeb a konečně narazil na Mastera. Mluvil se dvěma Bojovníky, které jsem neznal, a když mě uviděl, dal jim pokyn, aby odešli a otočil se ke mně. Kývnutím hlavy jsem ho pozdravil a promluvil: "Tak na cos přišel? Má schopnosti?"
Moc lidí by si nedovolilo s ním takto promluvit, ale já měl naštěstí u Mastera vysoké postavení a navíc bych prostě nevydržel se nezeptat. Master naprosto klidně odpověděl: "Má. A dokonce velmi unikátní."
Tázavě jsem zvedl obočí. Pousmál se a pokračoval: "Není moc časté, aby děti obyčejných lidí měly schopnosti. O to jsou ale jejich schopnosti silnější. V rodině Ichiro nebylo moc lidí se schopnostmi a když, tak měli jen velmi slabé. Proto jsem nepočítal s tím, že by nějaké mohla mít. A už vůbec ne takové."
Na okamžik se odmlčel, což ještě zvýšilo mou zvědavost. Pak do mě zabodl oči a řekl: "Ichiro je empat."
Snažil jsem se držet své překvapení i nadšení na uzdě. Empatie byla jedna z nejvzácnějších schopností vůbec. U lidí bez schopností je empatie umění vcítit se do pocitů druhých. U lidí se schopnostmi dokázala empatie ještě mnohem více. Kromě vnímání pocitů a nálad druhých se totiž dokázali od kohokoliv naučit jeho schopnost. To je dělalo neuvěřitelně silnými. Proto měla Ichiro stejné schopnosti jako já. Byl jsem prvním člověkem se schopnostmi, se kterým se potkala. Nadšením jsem skoro zapomněl, že stále stojím vedle Mastera. Vypadal dost zamyšleně, když řekl: "Nevím, jestli z toho mám mít radost. Sice by to znamenalo získání opravdu silného Bojovníka, ale… Být empatem přináší jistá rizika." "Jak to víš? O empatech se toho přeci moc nezjistilo."
"Než se u Ichiro projevily schopnosti, byl jsem jediným empatem na světě."
Jedno překvapení střídalo druhé. Master nikdy nepřiznal, jakými schopnostmi vlastně vládne.
"Co se bude dít dál?" zeptal jsem se.
"Dal jsem jí dvě možnosti. Buď se stane Bojovníkem, nebo se vzdá schopností. Odjela domů na rozmyšlenou."
Nechápal jsem to. Myslel jsem, že byla přesvědčená, že se Bojovníkem stane. Já jí sice neřekl, že se schopností může vzdát, ale Master jí zase zcela určitě neřekl, co se s ní stane, když se schopností vzdá. Nikdy to neříkal. Byl to takový jeho pokus. Buď musíte používat své schopnosti pouze pro "konání dobra" nebo se jich musíte vzdát. Již se ale nedozvíte, že pokud se svých schopností vzdáte, zemřete. Jediné, co jsem v tuto chvíli mohl dělat, bylo doufat, že se Ichiro schopností nevzdá. Bojoval jsem s myšlenkou zjistit si kde bydlí a jet za ní. Master mě svým způsobem vysvobodil. Následující den si mě nechal zavolat. "Uděláš si výlet do Londýna," oznámil mi novinu s úsměvem.
"Co budu dělat v Londýně?" "Likvidovat démony. Jsou dost přemnožení."
"Kdy mám odjet?"
"Hned."
Mohlo mi to být jasné. Snažil se mě držet od Ichiro dál. Na jednu stranu mi to ani nevadilo, alespoň jsem mohl přijít na jiné myšlenky. Nakonec jsem tam strávil dva týdny. Dost mě znepokojilo, že měl Master pravdu. Démonů bylo opravdu čím dál víc. Našel jsem spoustu starých portálů a uzavřel je, jenže se na jiných místech tvořily nové. A démoni, lezoucí z nich se zdáli být silnější a odolnější.
Vrátil jsem se na základnu k smrti unavený a doufal, že budu mít aspoň trochu času na odpočinek. Podal jsem Masterovi hlášení a když mi nedal žádný jiný rozkaz, spokojeně jsem se vydal ke svému pokoji. Náhodou jsem ale cestou zamířil k jedné z tréninkových arén. Zašimralo mě v břiše, když jsem uviděl Ichiro. Všiml jsem si, že jí to v černé "uniformě" Bojovníka moc sluší. V tu chvíli jsem byl neskutečně šťastný, že si vybrala být Bojovníkem. Moje nadšení mi však zkazil člověk, který s ní trénoval. Byl to Kyuumaru ("Kyuu" = "devět", pozn. aut.), můj nejlepší přítel. Přišel na základnu ve stejnou dobu jako já, takže jsme spolu vyrůstali i trénovali. Byli jsme stejně staří, ale já jej svými schopnostmi vždycky převyšoval. Pokaždé jsem ho v souboji porazil. Jakým právem tedy mohl Ichiro trénovat on a ne já? Proč zrovna můj nejlepší kamarád? Naštvaně jsem je pozoroval a srdce mi pukalo, kdykoliv se k sobě dostali do těsné blízkosti. Zároveň mě ale těšilo, jaké Ichiro dělá pokroky. Ještě nedávno jsem si jí nedovedl s katanou vůbec představit a teď to vypadalo, jako by s ní uměla zacházet od narození. Měla ji téměř jako prodlouženou ruku. Pohybovala se s nesmírnou elegancí a několikrát Kyuua málem zasáhla. Jenže, k mému nesmírnému rozhořčení se mu hned poté nejméně stokrát omlouvala. Bylo zjevně vidět, jak to Kyuua těší a nic si z ran, které uštědřil, nedělal. Ten bastard! Štval mě můj vlastní vztek a tak jsem se rozhodl raději odejít. V tom okamžiku Kyuu promluvil: "Pro dnešek to stačí. Zatím se měj, Ichi."
Ichi?!!! Mluvil na ní přezdívkou? Za tak krátkou dobu? Býval bych vzteky praštil do zdi, když si mě oba všimli. Ichiro jen zrudla, zabodla oči do země a velkým obloukem mě obešla. Lákalo mě se za ní otočit, ale dostal jsem se do pozornosti Kyuua.
"Zdar Hachi," zazubil se. "Jak bylo v Londýně?" "Úžasně," odsekl jsem. "Co se dělo tady?"
"Nic extra, jako vždycky."
"Jak dlouho už jí trénuješ?"
"Od tý doby co přišla, takže… asi dva týdny."
Měl jsem pocit, že mi to snad Master dělá schválně. Poslal mě do Londýna, abych jí nemohl vidět a pak jí svěřil do tréninku mému nejlepšímu příteli.
"To jí učíš úplně všechno?" ptal jsem se dál.
"Ne, já jí mám hlavně na bojový umění a tak. Zlepšovat a rozvíjet schopnosti jí učí Master."
Jen jsem pokýval hlavou a mířil ke svému pokoji. Kyuu se vydal za mnou a během chůze mě neustále otravoval svým zlozvykem - pohazováním ofinou. Naivně si myslel, že ho to činí neodolatelným. Najednou mi byla jeho společnost nepříjemná. Nechápal jsem to. Dokázali jsme spolu prokecat celé hodiny, tedy, mluvil spíš on. Teď jsme oba tiše kráčeli chodbami a mezi námi bylo napjaté ticho. A to jen díky mému paranoidnímu pocitu, že touží po Ichiro stejně jako já. Bál jsem se toho, že na mě Ichiro časem, díky mé ignoraci zapomene a najde útěchu u kluka, se kterým momentálně tráví nejvíc času, na kterého se usmívá a který jí říká "Ichi." Bylo víc než jasné, že to přesně je Masterův záměr. Sice mi jasně naznačil, že když na ní nezapomenu, zabije nás oba, ale mnohem raději si se mnou takhle hrál. Možná je opravdu nejlepší nápad na ní zapomenout.
Jenže když jsem se večer ukládal ke spánku, nedokázal jsem myšlenky na ní vytěsnit z hlavy. Rozhodl jsem se trochu se projít, a co se nestalo, málem jsem do ní vrazil. Byla opravdu náhoda na ní o půlnoci narazit a navíc, když jsem byl do půlky těla nahý. Stála uprostřed chodby v županu a usrkávala horkou čokoládu. Asi byla stejně překvapená jako já.
"Myslel jsem, že bydlíš na internátě," zamumlal jsem.
"Teď před závěrečnou zkouškou nechodím do školy. Trénuju každý den," řekla tiše. (Závěrečnou zkoušku dělají všichni nováčci. Skládá se z boje proti jednomu démonovi v aréně za účasti všech Bojovníků. Pozn. aut.)
"Zapomněl jsem, že je už pozítří."
Jen kývla a koukala do země. Nedokázal jsem se ubránit a musel jsem se na ní dívat. Nevěděl jsem, jak dlouho už na ní zírám a hrozně jsem se vylekal, když se mi najednou podívala do očí.
"Co se stane, když tě pokouše pekelný pes?" prolomila najednou ticho.
"Má ve slinách jed. Takže, pokud se co nejrychleji nevyléčíš, zemřeš."
"Ještě, že mě Kyuumaru naučil léčení," pousmála se.
"Hm, Kyuu je skvělý Bojovník. Buď ráda, že tě učí zrovna on."
"To jsem." "Hodně štěstí v aréně," pousmál jsem se, otočil se a raději odešel. Ještě dlouho poté jsem slyšel, jak tiše řekla: "Díky, Zacku."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jakou postavu z Bojovníka máte nejradši?

Ichiro
Hachimaru/Zack
Master
Kyuumaru/Kyuu
Nanako

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama