Bojovník - moje kapitolovka, kterou se snažím co nejčastěji zveřejňovat. Můžete začít číst kliknutím na obrázek. :-)

Uvítací kecy a další info zde.


Prosinec 2014

Kapitola IV.

27. prosince 2014 v 19:02 | Ichi ^^ |  Bojovník
Konečně! Přiznám se, že jsem měla čas, dost času, jenže jsem na povídku jaksi zapomněla. Proto další kapitolu přidávám až po 4 měsících. A radši už nic neslibuju...

Moje bitva se spánkem aneb Dojmy z třetího dílu Hobita

17. prosince 2014 v 19:40 | Ichi ^^ |  Filmy a seriály
Ačkoliv se mi nechtělo, mírné rozčarování mě donutilo něco sepsat. Není to nic extra, ale potřebovala jsem se "vypsat."


Nevyřčené myšlenky

9. prosince 2014 v 20:04 | Ichi ^^ |  Téma týdne
"Na co myslíš?"
"Na nic."
"Kecáš! Na něco myslet musíš."
Hmm... Ve chvíli, kdy mi někdo položí tuhle stupidní otázku, hned si pomyslím: "Myšlenky jsou od toho, aby zůstaly skrytý." Je velký štěstí, že nemusíme nahlast vyslovit všechno, co si myslíme. Okamžitě mě napadne film "Lhář, lhář." Jak by bylo děsný, kdyby každý hned zařval, co ho napadlo. Já to teda dělám často. Občas se neudržím a prostě plácnu první pitomost, co mi přijde na jazyk. Kdybych však říkala všechno, co si myslím, asi bych si dost zavařila svých pár mezilidských vztahů, které vedu.
Jsem hrozný srab. I když se ráda chvástám svou upřímností a někdy každému drsně vmetu do očí, co si o něm myslím, většinou spíš "stáhnu ocas" a bojím se říct svůj názor. A když už ho náhodou řeknu, hrozně se červenám a je mi trapně. Jen když jsem v ráži, tak chrlím jednu myšlenku za druhou (ale to je vzácnost).
Jsou věci, které bych tak ráda řekla nahlas. Věci, které mě tíží a trápí, ale jsou potlačeny a uloženy někde hodně daleko. Občas, třeba při hádce, se dostávají dopředu a nutí mě je vyslovit. Jenže, to nejde. Ačkoliv se snažíme být strašně upřímní, není dobré říkat naprosto všechno.
Třeba říct upřímně kamarádce, co si o ní myslím. Co mě na ní štve. Nedokážu to. Protože se bojím, že bych o naše přátelství přišla. A protože vím, jak krutá může být samota, nechci to jen tak zahodit.
Nebo přiznat svoje city klukovi, kterýho miluju. Nemůžu. Když se s veselým úsměvem ptá, jak se mám, nemůžu mu přece říct, že mizerně, protože musím celou dobu koukat, jak se zamilovaně dívá na svou holku.
Jenže to po chvíli začne kypět. Myšlenky a starosti se množí a je potřeba se jich zbavit. A většinou se to stane v afektu. Když na ostatní řvu a vztekám se.
Nejlepší lék na tohle je můj oblíbený sarkasmus. Prostě se přiblble usmát a říct s ironickým tónem v hlase pravdu. A klidně onomu člověku přímo do očí. Pokud mě dotyčný zná a ví, jaká jsem, jen se zasměje a pronese něco o mém podivném smyslu pro humor. A je to. Mně se uleví a jemu neublížím.

Tohle byl můj druhý článek na Téma týdne. Měla jsem velkou potřebu něco napsat a tohle téma se mi líbilo. Nevím, jestli jsem se dost držela tématu, to mi někdy dělá problémy, ale doufám, že se bude aspoň trochu líbit. Navíc, mám dojem, že jsem napsala úplně něco jinýho, než jsem původně chtěla. o.O Za názory a komentáře budu ráda. :)