Bojovník - moje kapitolovka, kterou se snažím co nejčastěji zveřejňovat. Můžete začít číst kliknutím na obrázek. :-)

Uvítací kecy a další info zde.


Kapitola IV.

27. prosince 2014 v 19:02 | Ichi ^^ |  Bojovník
Konečně! Přiznám se, že jsem měla čas, dost času, jenže jsem na povídku jaksi zapomněla. Proto další kapitolu přidávám až po 4 měsících. A radši už nic neslibuju...



V době závěrečných testů a začleňování nováčků mezi Bojovníky bylo na základně až moc lidí. Většina Bojovníků nechala misí a přijela se podívat na schopnosti nováčků. O to víc jich bylo, když zjistili, že se objevil nový empat. Neměl jsem ten ruch a chaos moc rád a tak, pokud jsem nepomáhal s přípravami, jsem raději zůstával ve svém pokoji.
V neděli, brzy ráno se všichni přesunuli do největší arény na základně. Byla to kruhová místnost s plochou, velkou asi jako fotbalové hřiště. Místa pro diváky byla až nahoře, na jakémsi balkoně, který byl ohraničen mřížemi, sahajícími až ke stropu a vedl po celém obvodu arény. Všude byla spousta ozdob, až to působilo dost kýčovitě. Vybral jsem si místo, kde se na mě nemačkalo moc lidí a kde jsem dobře viděl na dění dole, v aréně. Opřel jsem se o zábradlí a prohlížel si pětici nováčků, seřazených ve středu arény. Tři kluci a dvě dívky. Ichiro mezi nimi vynikala a nebylo to jen tím, že byla nejstarší. Vypadala zvláštně, trochu jako aristokrat hrdě vztyčený mezi čtyřmi žebráky. Vůbec nepůsobila nervózně, narozdíl od asi dvanáctileté dívky, které se neustále třásla kolena. Působila, jakoby se měla každou chvíli rozplakat. Na tváři se jí zaleskly slzy ve chvíli, kdy do arény vstoupil Master. Všichni nováčci poklekli na jedno koleno a sklopili hlavy. Master řekl něco, čemu jsem nerozuměl, načež nováčci odříkali slavnostní přísahu a nakonec i všech 20 pravidel Bojovníka. Nejsmutnější pro mě bylo slyšet pravidlo o zákazu všech citů z úst Ichiro. Jaká ironie. Po přísaze byla nováčkům přidělena jména (nebo spíš čísla). Jedinou výjimkou byla Ichiro, která již jméno tvořené z čísla měla. Nakonec, za velkých ovací, nováčci povstali a následovala přehlídka toho, co se doposud naučili. Zabitím démona v aréně se definitivně zařadili mezi Bojovníky. Ichiro měla jít na řadu až jako poslední, což mi značně přidalo na nervozitě.
Konečně dav propukl v jásot, když vstoupila do arény. Netěšil jsem se na ní jen já. Snad každý byl zvědavý na schopnosti empata. Ichiro se postavila do středu arény, držíc v rukou katanu. V chráničích, černém plášti a s japonským mečem v ruce jí to slušelo stejně jako ve školní uniformě. Nervozitou jsem svíral železné zábradlí. Modlil jsem se, aby se jí nic nestalo.
Vzduch už byl od předchozích čtyř bojů cítit sírou. Dveře od železné klece se otevřely a do arény vběhl dvouhlavý pekelný pes. Takže to Ichiro předpověděla. Nikdo nevěděl, s jakým druhem démona se střetne. Před bojem si je nováčci losovali. Sevřelo se mi srdce, když jsem viděl dva páry žlutých očí, podlitých krví a sliny, ze kterých stoupala pára. Pekelný pes rozhodně nebyl nic příjemného. Avšak, Ichiro démona přejela chladným pohledem a nenechala na sobě nic znát. Zaujala obranný postoj a vyčkávala. V tu chvíli bylo v aréně absolutní ticho. Nikdo se neodvážil ani dýchat. Pekelný pes chvíli chodil sem a tam jako šelma v kleci, po chvíli se otočil směrem k Ichiro a s hlasitým vrčením, ze kterého mrazilo, zaútočil. S Ichiro to ani nehnulo. Trpělivě čekala, až se k ní přiblíží aspoň na dva metry. Pes vycenil zuby. Byl velký jako průměrný menší kůň a jeho čelisti by byly schopné Ichiro překousnout v půli. Nedala mu šanci. Prudce trhla rukou směrem nahoru. Pes se jako na povel odlepil od země a zůstal viset asi deset metrů ve vzduchu. Ichiro svěsila paži rychlým a rázným pohybem dolů a pes v obrovské rychlosti spadl na zem. Na telekinezi nebylo potřeba gest a pohybů, ale nováčkům to usnadňovalo sílu a zaměření jejich útoku. Kolem psa se zvedl oblak zvířeného prachu.
Zaostřil jsem a všiml si, že psovi z jedné hlavy odkapává nažloutlá krev. Snažil se vstát, ale jedna z jeho mohutných tlap neudržela váhu celého těla, hlasitě v ní zakřupalo a pes se svalil na zem. Ichiro toho momentu využila, rychle k němu přiběhla a jediným švihem mu usekla hlavu. Zápach sirovodíku mě zaštípal v nose. Publikum hlasitě jásalo, někteří dokonce tleskali. Věděl jsem však, že ještě nebylo vyhráno. Démoni měli úžasnou schopnost regenerace. A dokud pekelnému psovi zbývala ještě jedna hlava, dokázal stále bojovat.
Brzy moje myšlenky potvrdil. Se bolestným zavytím vstal a kulhajíc na jednu nohu se blížil k Ichiro. Chystala se udělat výpad a useknout mu druhou hlavu, jenže pes zareagoval překvapivě rychle a vytrhnul jí katanu z rukou. Ve tváři se jí objevilo překvapení a strach. V davu to zašumělo. Pekelný pes sebral zbytky své síly a znovu zaútočil. Ichiro před ním uskočila a instinktivně zvedla obě ruce. Netušil jsem, o co se pokouší. Očí se jí z temně modré barvy, kterou způsobilo použití telekineze, zbarvily do jasně zelené. Kolem jejího těla se začal zvedat vítr. Následně vytvořená tlaková vlna odhodila psa několik metrů daleko. Kousl jsem se do rtu. To byla Kyuuova schopnost. Ichiro se za démonem rozběhla, v běhu zvedla katanu ze země a démonovi zasadila smrtelnou ránu do krku. Uskočila z dosahu stříkající krve, která by jí mohla popálit. Pak se otočila a zadívala se na jedno místo v publiku. Usmála se na Kyuumara a ještě více se smála, když lidé začali tleskat a křičet její jméno.
Nechtěl jsem žárlit, ale v tu chvíli to nešlo. Kyuumaru se usmíval a divoce tleskal spolu s publikem. A Ichiro, ta křehká dívka, kterou jsem chtěl za každou cenu chránit, najednou hrdě stála se zakrvácenou katanou nad mrtvým démonem. Už se nečervenala ani nepůsobila, že by se chtěla schovat před pohledy lidí. Naopak, smála se a mávala. V tu chvíli jsem cítil, že už mě nepotřebuje. Časem se možná stane silnějším Bojovníkem, než jsem já. Už teď k tomu měla slušně nakročeno. A poté... poté na mě zapomene.
Zamyšleně jsem se otočil a spěchal pryč od toho jásotu a hluku. Snažil jsem se co nejrychleji seběhnout schody, než se do chodeb nahrne moc lidí. Jenže mě zastavil Kyuumaru.
"Hádej, čím mě pověřil Master!" zařval mi do ucha.
"Nechám se poddat," zamumlal jsem otráveně.
"Stal jsem se Senseiem, chápeš to? Senseiem!" (Poznámka: Sensei = učitel nebo mistr.)
"Ty? Koho bys chtěl učit?" rozesmál jsem se.
"No, vzhledem k tomu, že teď Master nemá moc času a Ichiro v aréně předvedla slušnou tlakovou vlnu, kterou se naučila ode mě... Bude mým žákem."
Úsměv mi z tváře rychle zmizel. Doufal jsem, že je to špatný vtip. Vztek se mi nahrnul do hlavy, až se mi zatmělo před očima. Sevřel jsem ruku v pěst.
"Jak dlouho jí budeš učit?"
"Co já vím... Tak dlouho, jak bude potřebovat."
"Fajn." Na nic jiného jsem se nezmohl. Hrdlo jsem měl sevřené. Rychle jsem se s Kyuuem rozloučil a šel pryč. Na pokoji jsem prásknul dveřmi a svalil se na postel.
O co tu sakra Mastrovi šlo? Chtěl abych puknul žárlivostí? Aby mě to zničilo?
Tak zbytečně jsem se ještě necítil. Plný sebelítosti, vzteku a žárlivosti jsem se rozhodl. Zapomenu na ní. Definitivně. Udělám to, co Master chce. Naprosto jí vymažu z hlavy. Pravidla Bojovníků jsou pravdivá. City nás jen oslabují.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jakou postavu z Bojovníka máte nejradši?

Ichiro
Hachimaru/Zack
Master
Kyuumaru/Kyuu
Nanako

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama