Bojovník - moje kapitolovka, kterou se snažím co nejčastěji zveřejňovat. Můžete začít číst kliknutím na obrázek. :-)

Uvítací kecy a další info zde.


Kapitola V.

31. ledna 2015 v 13:23 | Ichi ^^ |  Bojovník
5. kapitola je na světě! A celkem brzy! Bohužel si nejsem jistá, jestli to tak bude i s 6. :D Ale budu se snažit. :-)



S bojovým pokřikem jsem zaútočil a sprška démoní krve mě na chvíli oslepila. Protřel jsem si oči a prohlédl si tři těla, ležící na zemi. Stoupající pára a hnilobný zápach naznačovaly, že se mi je podařilo zlikvidovat, zbýval však ještě čtvrtý. Byl z nich nejsilnější a celou dobu boj pozoroval z bezpečné vzdálenosti. To, že byl démon, bylo poznat jen díky rudé kůži a očím, špičatým zubům a ostrým drápům místo nehtů. Jinak byl až nápadně podobný člověku. Dokonce se neustále škodolibě usmíval. Vždy jsem se snažil zachovat si chladnou hlavu, vyčkávat a vše si důkladně promýšlet. Teď jsem ale neudržel vztek na uzdě a vrhl se na něj. To, že má lepší schopnosti než jiní démoni mi došlo, až když jsem uviděl popáleniny na pravé paži. Sykl jsem bolestí a silou mysli ho přimáčkl ke zdi. Měl jsem sto chutí ho rozsekat na milion kousků nebo mu nechat prasknout hlavu, ale projevila se na mně únava a démon se brzy ze sevření telekineze vymanil. Nedokázal jsem se koncentrovat, což mě stálo další zranění, hlavně velmi bolestivý šrám na levém rameni. Chtěl jsem to ukončit co nejrychleji, a tak jsem posbíral všechny zbytky energie a udělal podobný manévr jako Ichiro s pekelným psem - silou mysli s ním praštil o zem. Démon vypadal, že už se nezvedne, ale pro jistotu jsem jej probodl katanou. A ne jen jednou. Bodal jsem do něj znovu a znovu s podivným krvelačným pocitem. Až po chvíli jsem si uvědomil, že se chovám dost podivně a nechal jsem toho. Ucítil jsem nával slabosti. Jen silou vůle jsem držel oči otevřené. Už tři dny jsem nespal. Nechtěl jsem potkávat Ichiro, ani Kyuu, vlastně nikoho a tak jsem během posledních dvou týdnů plnil o mnohem víc misí než obvykle. Už jsem dokonce ani nechodil do školy a soustředil se jen na vraždění démonů. Únava a stres si však postupně vybíraly svou daň. Několikrát jsem málem zkolaboval, naštěstí se to nikdy nestalo během boje. Zabitím těchto čtyř démonů jsem všechny mise splnil. A i když se mi na Základnu vůbec nechtělo, musel jsem uznat, že si potřebuju trochu odpočinout a ošetřit zranění.
Překvapil mě Master, který mi hned po příjezdu nakázal aspoň týden klidu, nejlépe na ošetřovně. Té jsem se však obloukem vyhnul, protože mi bylo jasné, že by se mě Kyuu jakožto nejlepší léčitel okamžitě ujal. Rozhodl jsem se proto pro samoléčitelství. Jenže, léčení mi nikdy nešlo. Moje snažení nakonec dopadlo vysokými horečkami, kdy mě trápilo blouznení a noční můry. Pořád jsem před sebou viděl podivné obrazy, samozřejmě v nich nejčastěji figurovala Ichiro. Popálená ruka mě pálila, šrám na rameni ošklivě hnisal a tělo jsem měl v jednom ohni. Byl jsem přesvědčený, že umřu, což bylo docela možné, protože jsem se úplně izoloval na pokoji a horečka mě tak oslabila, že jsem se nedokázal zvednout z postele.
Asi po týdnu jsem ucítil úlevu. S námahou jsem otevřel oči a spatřil Kyuua, sedícího u mé postele. Starostlivě mě pozoroval a zajásal, když jsem se konečně probudil.
"C-co tu děláš?" zamumlal jsem chraplavě.
"Sedím," zasmál se.
"Nepovídej," odsekl jsem.
"Měl bys mi projevit víc vděku. Nebýt mě, už bys tu nebyl."
"Až tak si nefandi."
"Fajn, promiň. Nebýt mě a Ichiro."
Kdybych nebyl tak slabý, asi bych vyskočil z postele.
"Cože?"
"No, jako moje žačka se učí to, co umím já. Takže i léčení. Dost mi pomohla, sám bych to asi nezvládl."
"Zvládl bych to sám," zabručel jsem.
"No jasně. Proto mě sem Master poslal. Protože ty vždycky všechno zvládáš sám."
"Možná jsem to trošku podcenil."
"Trošku? Pravda, těžký popáleniny a hnisavý zánět v rameni, to nic není."
Už mě to unavovalo. Zavřel jsem oči.
"Skvělý nápad, Hachi," poznamenal Kyuu. "Měl bys šetřit síly na zítra."
"Co bude zítra?"
"Trénink."
"Nepotřebuju trénink."
"Ty ne, ale Ichiro."
Otevřel jsem oči a zvedl obočí.
"Potřebuje procvičit telekinezi a lepšího specialistu než tebe tu nemáme."
"Ty přece ovládáš vzduch. Naučil jsi jí tlakovou vlnu. To je skoro to samý."
"To rozhodně ne," řekl Kyuu nekompromisně. "Tenkrát při zkouškách spotřebovala na zvednutí dvouhlavýho psa skoro půlku svý energie. Musíš jí to naučit."
"Co přesně?"
"No, aby telekinezi používala co nejefektivněji a s co nejmenším množstvím energie."
Zabořil jsem obličej do polštáře a mlčel. Po chvíli jsem uslyšel, jak se Kyuu zvedá a míří ke dveřím.
"Zítra v 5 buď přípravenej, jasný?"
"Hm, celej žhavej," zamumlal jsem. Kyuu na to nereagoval a odešel. Ve skutečnosti jsem se radostí celý třásl. Ta novinka mi vlila novou krev do žil. Zase jsem získal chuť žít. Nemohl jsem tomu uvěřit. Budu učit Ichiro! Najednou, jako by se všechno změnilo. Konečně jsem byl sám k sobě upřímný. Uvědomil jsem si, že se mi na ní asi nepodaří zapomenout, vzhledem k tomu, jakou radost jsem měl. A v tu chvíli mi to bylo jedno. Protože jsem na ní ve skutečnosti nikdy zapomenout nechtěl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jakou postavu z Bojovníka máte nejradši?

Ichiro
Hachimaru/Zack
Master
Kyuumaru/Kyuu
Nanako

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama