Bojovník - moje kapitolovka, kterou se snažím co nejčastěji zveřejňovat. Můžete začít číst kliknutím na obrázek. :-)

Uvítací kecy a další info zde.


Kapitola VI.

7. března 2015 v 20:49 | Ichi ^^ |  Bojovník
Po dloooouhé době odlehčenější 6. kapitola. :) Vůbec nevím, jestli teď něco budu přidávat. Bohužel, za 2 měsíce maturuju, takže tak. -_-



Nedokázal jsem si vysvětlit, proč jsem byl tak nervózní. Chodil jsem po pokoji pořád dokola a sem tam nakopl židli. Konečně bylo za deset minut pět a já se rozhodl vyrazit. Cestou z pokoje jsem se zastavil u zrcadla a upřímně se zděsil. Rozcuchané vlasy trčící do všech světových stran, kruhy pod očima jako bych měsíc nespal, smrtelně bledá pleť a ruce až po ramena obvázané. Dost věrně jsem připomínal mumii. Rozmyslel jsem si hloupý nápad rozbít zrcadlo a raději jsem šel. Vydal jsem se k tréninkové aréně a překvapilo mě, že před jejím vchodem stála jen Ichiro. Když mě zahlédla, předvedla podobné chování jako chameleon - mírně zezelenala, poté zbledla a nakonec zrudla jako rajče. Doufal jsem, že za to nemůže můj příšerný vzhled. Napočítal jsem do tří, zhluboka se nadechl a promluvil: "Kyuu nedorazí?"
Upřela na mě své štěněčí oči a zavrtěla hlavou. "Řekl, že dneska tu budeme jen my dva."
Žaludek se mi obrátil naruby a zase zpátky. "J-jasně," zamumlal jsem.
"To budeme celou dobu stát na chodbě?" vrhla na mě tázavý pohled.
"Pche, nějaká drzá," pomyslel jsem si, nahlas jsem ale řekl: "No, arénu vlastně nepotřebujeme. Chodba bude docela stačit."
"Nebudeme bojovat?"
"Nemá cenu bojovat, když neumíš pořádně ovládat svou sílu."
Nic na to neřekla, jen svým zvláštním způsobem nakrčila nos a svraštila čelo. Snad jsem jí neurazil. Od Kyuua nejspíš byla zvyklá jen na obdiv a chválu. Raději jsem pokračoval ve výkladu: "Telekineze není jen o boji a síle. Kdo chce plně ovládat její umění, musí se naučit skvěle soustředit a koncentrovat. Je to o dokonalé přesnosti. Bez toho to nejde."
"Co teda budeme dělat?"
Vytáhl jsem z kapsy obyčejnou minci a vyhodil jí do vzduchu. Těsně před dopadem na zem jsem jí myšlenkou zastavil a pomalu jí poslal vzduchem k Ichiro. Sevřela jí v dlani.
"Budeme si hrát s mincemi?" zasmála se.
"Není to tak lehký, jak si myslíš."
Ušklíbla se, vyhodila minci do vzduchu a stejně jako předtím já, jí poslala ke mně. Mince však neletěla přímo, ale váhavě a v obloucích, než mi dopadla k nohám.
"Jak se teď cítíš?" zeptal jsem se s úsměvem.
"Upřímně? Jako by mi do hlavy naboural kamion."
"Vidíš. A toho musíme tréninkem docílit. Aby tě obyčejná mince tolik nevyčerpala."
"Proč zrovna mince?"
"Čím těžší je objekt, tím víc energie na něj použiješ. Mince jsou relativně lehké a většinou nějakou v kapse najdeš, takže můžeš trénovat kdykoliv, kdy se budeš nudit."
Jen přikývla a dál mě hypnotizovala pohledem. Uhnul jsem očima a pokračoval: "Ti skuteční mistři pak dokážou skoro cokoliv."
Vyhodil jsem minci do vzduchu a držel jí na jednom místě. Visela ve vzduchu jako na neviditelném provázku. Pak jsem se na ní celou svou silou mysli soustředil. Cítil jsem pálení v očích a v nosu a bolest hlavy, ale nepřestával jsem. Pak jsem ucítil, jak postupně povoluje a na jejím povrchu se objevují prasklinky. Nakonec, když už jsem myslel, že se mi hlava rozkočí, se mince rozpadla na prach, který se pomalu snášel dolů. Ichiro na to chvíli užasle hleděla, než se jí v očích objevilo odhodlání, našla v kapse minci, vyhodila ji do vzduchu a urputně se na ní soustředila.
"Ichiro, nepřepínej se. Tohle zvládneš až po týdnech tréninku. Bude ti špatně."
Moje rozmlouvání bylo marné. Vůbec mě neposlouchala. Usmál jsem se, když jsem si uvědomil, že jsem byl úplně stejný, když mě Master učil základy telekineze.
Po 5 minutách soustředění začala Ichiro téct krev z nosu. Nechtěla se ale vzdát. Raději jsem zakročil a přitáhl si minci k sobě.
"Pro dnešek to stačí. Radši si zajdi na ošetřovnu."
"Vyléčím si to sama."
"Jasně, vyplýtváš si další energii a ještě mi tu zkolabuješ. Znovu tě křísit nehodlám."
Když však dál stála na místě a krev jí kapala na zem, rázně jsem k ní přikročil, popadl jí za ruku a vyrazil k ošetřovně. Nekladla odpor a celkem poslušně mě následovala, za což jsem byl rád. Nerad bych jí k něčemu nutil násilím.
Dotáhl jsem jí na jediné místo na Základně, které nebylo přepychově vyzdobené. Ošetřovnu tvořily dvě místnosti s bílými zdmi a celkem dvanácti postelemi. Bylo tam jen pár kusů nábytku, takže místnosti působily prázdně a stroze. Momentálně byla lůžka prázdná a jediná osoba, která tam byla, byl Kyuu sedící za stolem. Ustaraně se podíval na Ichiro, která si rukou zakrývala krvácející nos.
"Trošku to přehnala s tréninkem," vysvětlil jsem.
Kyuu jen přikývl a pravil: "Fajn, postarám se o ní."
Jen nerad jsem jí ta nechával, ale Kyuu léčil skvěle. Lepšího léčitele bych mezi Bojovníky nenašel. Navíc byl jejím senseiem, takže by se o ní měl starat především on. Nedovolil jsem, aby mě žárlivost znovu přemohla, zvlášť, když jsem byl tak šťastný z toho, kolik času jsme spolu strávili. Nemohl jsem se dočkat dalšího tréninku.

A brzy jsem se dočkal. Ichiro se velmi rychle zotavila a tak jsme spolu hned další den znovu trénovali. Postupem času ze mě nervozita opadla. Dál jsem se snažil k ní nebýt moc milý a ani si s ní zbytečně nepovídat a velký pokrok byl, když jsem ani jednou za celý trénink nezrudnul, a dokonce se ani nezakoktal. Zato Ichiro rudla neustále. Vrchol všeho byl, když se jí po třech týdnech usilovného tréninku povedlo úspěšně proměnit minci v hromádku prachu a samou radostí se mi málem vrhla kolem krku. Naštěstí se včas ovládla, zahleděla se do země a já se strachoval, jestli se mi tam nesesype a jen těžko si zachovával vážnou tvář.
"Takže, část lekce máš za sebou," zamumlal jsem. "Teď si odpočiň."
Raději jsem se na ní nepodíval a lhostejně odkráčel chodbou. Jakoby to již bylo zvykem, potkal jsem Kyuua. Naše vztahy se poslední dobou zlepšily a vypadalo to, že to bude zase jako dřív. Kyuu se samozřejmě vyptával na náš trénink a její pokroky. Docela jsem zkousnul, že je jejím senseiem a přestal jsem žárlit, když jsem si všiml, že o ní mluví nezvykle často. Vlastně jsem spolu mluvili již hodinu, lépe řečeno mluvil jen on. A jak jsem si uvědomil, celou dobu kecal jen o Ichiro. A ta konverzace se vůbec netýkala tréninku.
"Víš, nikdy se mi moc nelíbily holky jejího typu, ale Ichi je prostě... výjimka. Jak se pořád červená, no, není to roztomilý?" zeptal se a otočil se na mě.
Musel jsem se hodně ovládat, když jsem s ironií v hlase řekl: "To vypadá jak kdybys do ní byl zabouchnutej, Kyuu. Tos jako sensei zapomněl na pravidla Bojovníka?"
Kyuu se zasmál. "Nejsem blbej, Hachi. Já se nikdy nezamiluju. S holkama si jen užívám. Pokud vím, sex nám Master nezakázal."
"Počkej, to ti jde jen o to, abys Ichiro dostal do postele?"
"No jistě. O co jinýho by mi asi mělo jít? O ruku jí fakt žádat nebudu," zasmál se. "Ale nalomenou jí mám slušně. Myslím, že je to otázka pár týdnů, možná dnů, než mi podlehne..."
To už na mě bylo moc. Vzteky se mi zatmělo před očima. "A já ti chtěl dát druhou šanci, ty hajzle," pomyslel jsem si. Sevřel jsem ruku v pěst, až mi zapraskaly klouby. A pak jsem ho udeřil. Jenže, dal jsem do úderu víc síly než jsem chtěl, a Kyuu odletěl o pár metrů dál. Roztřeseně vstal a rukama si zakrýval zakrvácený obličej.
"Co to do prdele děláš?" zařval.
"To máš za ty oplzlý kecy," řekl jsem.
Kyuu si vyléčil zlomený nos a pokračoval: "Vždyť už mě znáš dlouho! Jsem takovej a nikdy ti to nevadilo! Ježiš, vždyť s holkama spím pořád."
"Spi si s kým chceš," řekl jsem a pak jsem tišším hlasem dodal: "Ale ne s Ichiro."
"Hachi, od kdy se z chladnýho zabijáka, kterýmu je všechno jedno, stal bojovník za práva žen?"
Mlčel jsem a zadumaně se díval do země. Když jsem po chvíli zvedl hlavu, všiml jsem si, že se jeho výraz změnil. Náhle byl plný pochopení.
"Jak dlouho už jí miluješ?" zeptal se tiše.
"Já jí nemiluju!"
Položil mi ruku na rameno. "Vždycky jsem byl a vždycky budu tvůj nejlepší kámoš. Jsem poslední člověk na světě, kterej by to řekl Masterovi."
Hlasitě jsem vzdychl. "Přibližně dva roky."
"Páni," zamumlal. "Měl jsi mi to říct hned. Nic bych na ní nezkoušel."
"V pohodě," usmál jsem se. "Totiž... ona mě taky miluje. Už nějakou dobu to vím. Tím to vlastně začalo. Ve škole po mě koukala a tak nějak všichni kolem mě věděli, co ke mně cítí, jen já ne."
Kyuua to rozesmálo. "Sakra, mělo mi to bejt hnedka jasný! O mě ani nezavadila pohledem, ale jakmile přišel náš pan modrookej, měla oči jen pro něj!"
"Nech toho," zasmál jsem se. Na to, že jsem mu před chvílí dal pěstí, byla mezi námi dobrá atmosféra.
"Hmm, takže je to jednoduchý. Prostě se dáte dohromady!"
"Zapomněl jsi na důležitou věc. Oba jsme Bojovníci."
"Co teda zamýšlíš?"
"Nic. Zapomenout. Třeba mě to za chvíli přejde."
"Jistě, budeš si tu hrát na mučedníka, ona bude smutná z toho, že jí ignoruješ a já to budu muset sledovat? To určitě."
"Master mi jasně řekl, že pokud mezi námi něco bude, zabije nás oba."
"Myslíš, že by to udělal? Přišel by o svoje dva největší talenty. Výhrůzky mu jdou. Ale na tohle nemá. Maximálně by vás mučil, zmrzačil, vydíral, ale zabít vás? To ne."
"Hmm, mučení a zmrzačení, to zní o mnohem líp."
"Nebuď takovej srab, Hachi. Vzchop se a taky mu jednou za život odporuj! Co tvoji rodiče? Byli Bojovníci a přeci měli tebe!"
"Tehdy ještě nebyla ta šílená pravidla. Master je vymyslel částečně kvůli tomu. Otec umřel, když chránil matku před démonem. Ten jí pak stejně zabil taky. Master tvrdil, že by se to nestalo, kdyby se nemilovali. Proto dal ta pravidla."
"Ale taky je dal kvůli maximální disciplíně a loajalitě. Přeci nikomu nemůže zakázat, aby se zamiloval. To nejde ovlivnit."
"Ovlivnit ne. Ale potlačit jo."
Kyuu vzdychl. "Prostě před Masterem budete dělat jakože nic, ale budete se scházet tajně, ne? To by šlo?"
Chvíli jsem přemýšlel. "Je to pro mě moc těžký."
"Ježiš, Hachi! To jsi Masterovi tak věrný?"
"Nejde o Mastera," řekl jsem úzkostně. "Ale nemám odvahu oslovit Ichiro."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jakou postavu z Bojovníka máte nejradši?

Ichiro
Hachimaru/Zack
Master
Kyuumaru/Kyuu
Nanako

Komentáře

1 hellboy hellboy | Web | 7. března 2015 v 20:54 | Reagovat

už chci pokračování :-) <3

2 Ichiro Ichiro | Web | 7. března 2015 v 21:11 | Reagovat

[1]: Wow, ty čteš rychle. :D Jsem vážně ráda, že se ti to líbilo, ale nevím, jak to teď budu se školou stíhat. Budu se snažit co nejdřív. :) A děkuju moc! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama